Škoda Octavia 985,
PH 63-02, r. v. 1960
Trdlík

 

Získání vozu
Srážka s policíí a ruplá poloosa
Oprava poloosy, lepší časy
Problém s řízením


 

motor
obsah motoru
vrtání/ zdvih
maximální výkon
maximální rychlost na rovině
spotřeba paliva
škoda 1 100 OHV (985)
1 089 ccm
68/75 mm
29,4 kW (40 k)/ 4 200 ot./ min.
110 km/ hod.
7,7 l/ 100 km při rychlosti 73 km/ hod.


Získání vozu

Někdy v průběhu roku 1999 jsem si v ulici, kde bydlím všiml modré Octavie s chromovým křídlem na masce. Auto jsem si sice důsledně prohlédl, ale samozřejmě jsem netušil komu patří, ačkoliv bylo jasné, že majitel asi nebude daleko. 

Zhruba po roce se pak stalo pravidlem, že jsem každou neděli navštěvoval proslulý rockový klub Borát, abych tam vypil jednu a více dvojek vína a diskutoval obvykle o vědě, náboženství a dalších oborech lidské činnosti s pány Mrázem a Melčem, uznávanými vědeckými a teologickými autoritami. Jednu, zřejmě květnovou nebo červnovou, neděli tak bylo dohodnuto, že se s panem Mrázem, sejdeme na rohu naší ulice a půjdeme na Borát. Při přípravě ořezaných tužek, kterými jsem si chtěl poznamenávat náměty, jež vzejdou z naší diskuse, ztratil jsem několik cenných minut a opozdil se. Pan Mráz, jež miluje vše živé a je pravým přítelem všech lidí, nechtěl zahálet ve své bohulibé činnosti a věnoval několik minut čekání rozmluvám s kolemjdoucími. Jako první padl do jeho spárů člověk, který u chodníku zaparkoval modrou Octavii a začal se v ní vrtat. 

Když jsem dorazil na místo, byla již náboženská konverzace v plném proudu. S mým příchodem se téma změnilo, když jsem znalecky prohlásil, že vůz u chodníku je Octavia, model 1959. Majitele to zřejmě překvapilo, takže slovo dalo slovo a záhy jsem věděl, že dotyčný se jmenuje pan Mráček, je  znalcem vozů Škoda, a bydlí jen pár kroků odtud. Myslím, že na Borát s námi tenkrát neodešel, neboť právě řešil problém přetrženého táhla startéru, ale záhy přistoupil i pan Mráček do naší debatní skupiny a tím se rozšířila šíře probíraných témat.

Nedlouho po této události se pan Mráček vyjádřil v tom duchu, že by snad svůj vůz i prodal, ale nebyl plně rozhodnut. Zhruba během měsíce se ale pod hospodářským tlakem současné doby rozhodl a protože už předtím jsem si u něj zamluvil cosi jako předkupní právo, stal jsem srpnu 2000 majitelem jeho vozu za 4 tisíce korun, složené ve dvou splátkách, což bylo dost příznačné pro bídné poměry nás obou.

Novým autem jsem si nejprve objel jedno kolečko kolem bloku a pak ho zaparkoval proti vstupním dveřím našeho domu. Také jsem se s ním chtěl hned všem pochlubit. První, kdo šel kolem, byl pan Mráz. Vysvětlil jsem mu zásady ovládání tak složitého soustrojí, nastartovali jsme a vyjeli z řady aut. Pak Octavie "zemřela", neboť došel benzín. Tak jsme zase vystoupili, šoupli ji nazpátek k chodníku a šli společně popít pivo. Cestou jsme také narazili na pana Melče a skončili v pivnici U rytíře, kde jsme vypili nekonečno piv a probrali nekonečno námětů. Společně s panem Melčem jsme odcházeli někdy kolem třetí ráno. Cestou jsme rovněž míjeli můj nový vůz, přičemž pan Melč projevil zájem o jeho technické uspořádání a já mu ochotně poskytl stručnou přednášku. Bohužel v okamžiku, kdy jsem již zavíral dveře, abychom pokračovali dál v cestě na Borát, objevilo se u nás policejní auto. Kde se vzali, tu se vzali dva policajti, kteří by tam samozřejmě nebyli, kdyby někoho podřezávali, ale pokud jde o možnost někoho obtěžovat, jsou vždy připraveni. První otázka zněla:"Vy tam máte zaparkované auto?"  Pan Melč reagoval duchapřítomně, ovšem v duchu vypitého nekonečna piv:"Co auto! Dvě, dvě auta!", odpověděl jim. A já jsem ho na otázku jaká pouze doplnil:"Škoda 105 L a Škoda Octavia 985 1100 OHV". Naším rozhodným přístupem k věci byli oba policisté zvykláni, přesto se nám ještě snažili tvrdit, že jsme tu Octavii chtěli ukrást:"Jak ukrást, prosím vás, vždyť v tom není benzín, když půjdu krást, přece si nevyberu auto, kterým neodjedu...Ostatně tento vůz jsem odpoledne koupil od pana Mráčka, ale jsou tři hodiny v noci a pan Mráček jako každý slušný člověk spí, tak se ho na to radši ani nechoďte ptát." Pak jsem jim zamával kolem nosu klíči od Octavie, čímž jsem chtěl dokázat svůj vztah k vozu, ale nejsem si jistý do jaké míry vzbudili dva FAB klíče na kroužku důvěru v to, že jsou opravdu od auta a ne od bytu. Každopádně, raději nás nechali jít. 

   

Nahoru

Srážka s policií a ruplá poloosa

 Auto jsem ukázal také svému kamarádu Romanovi. Je to člověk ryze praktický, kterého historické vozy nikdy neokouzlily. Takže mi povídá:"Radši pojedeš přede mnou, abych si všimnul, kdyby se ti to zastavilo a taky abych ti neujel a neztratil se v Praze." Jednalo se totiž o převezeni Octavie ke mě na chalupu. A tak jsme vyrazili. Prahou jsme se promotali celkem svižně, ačkoliv se hned ukázaly dvě svízele, kterými Octavie trpí. Především to byla značná vůle v řízení, která způsobovala, že kola reagovala na otočení volantu až při jeho druhé otáčce, a také naprosto šílené cukání při rozjezdu, které vyžadovalo opravdu bravurní a opatrné ovládání spojky. V této chvíli jsme ještě netušili, že na vině této anomálii není spojka, na kterou jsme ji předtím sváděli, ale částečně prasklá pravá zadní poloosa. Později jsem se o tom o své ujmě přesvědčil. 

Nicméně jinak proběhla první cesta novým vozem uspokojivě. Nikde nic neupadlo a nic se nezastavilo. První udivený byl Roman, když jsme dojeli a přišel ke mě:"Ty seš snad blázen, ne? Jel jsi s tím jako s moderním autem, nikde pod devadesát, v kopci jsem měl plyn na podlaze a tys mi ujížděl." Tak se také ukázalo, že zřejmě proměřuje tachometr, protože já na něm měl nejvíc osmdesát, zpravidla míň, protože jsem měl strach to auto moc hnát. Bylo mi sice divně, že mě nikdo nepředjíždí, ale nepřikládal jsem tomu význam.

Výše popsaná historka se udála někdy v září roku 2000. V téže době probíhala v Teplicích volební kampaň do Senátu a Roman shodou okolností znal jednoho z kandidátu, Tomáše Římana. Moje a Romanova myšlenka byla prostá: Je možné prosadit do Senátu někoho, kdo na to zjevně nemá peníze a nemůže nikoho uplácet, ani hrát divadlo? Začal jsem s tím, že jsem "našemu" kandidátu vyrobil webovou stránku a pak odjel Octavií do Bíliny, kde tehdy Roman bydlel, a kde jsme si zřídili operační základnu. Octavie měla být použita jako volební auto. Je pravda, že její výskyt po Teplicích a okolí budil pozornost. Tak jsme to také chtěli. V Octavii jsme objížděli starosty obcí, dojednávali mítinky a na ty mítinky také jezdili. Pak jsem ale jel jednou z Dubí přes Teplice do Bíliny. Bylo asi deset v noci a já se zastavil u pumpy pro benzín. Když jsem vyšel z benzínky, kde mi čerpadlář auto pochválil, uviděl jsem, že něco teče čůrkem z motoru. Byla tma, takže velice zběžnou prohlídkou jsem nic nezjistil a protože jsem byl blízko od cíle cesty, dojel jsem a problém jsem šel řešit až druhý den. Jaká hrůza! Praskla hadice, co spojuje vodní pumpu s blokem motoru. Že se vám to tak hrozné nezdá? Mě by se to taky nezdálo, ale nesměl bych v tom chlazení mít čerstvě nalitý fridex! Výměna hadice proběhla hladce a se skřípajícíma zubama jsem obnovil nemrznoucí směs. Bylo to první špatné znamení, které mě mělo nabádat k opatrnosti. Já ho ale nedbal.

Hned jsem odjel do Teplic a celý den dělal jako by nic. Večer jsem se vracel Nákladní ulicí a chtěl jet do Bíliny. Bohužel vybral jsem si špatnou ulici, plnou šlapek a taky policajtů. Minul jsem hlídkující policejní Felicii a ve zpětném zrcátku mohl jen sledovat, jak se rozjela za mnou s rozsvíceným majákem. Moje myšlenka byla jednoduchá: Zastavit na parkovišti, zamknout auto a utéct. Bohužel jsem ale neznal terén dost dobře, takže mě policisté zadrželi jen několik metrů od vozu. Jejich prvním pokusem bylo tvrdit, že řidičem jsem nebyl já, ale můj notně opilý spolujezdec a že jsme si přesedli za jízdy v okamžiku, kdy jsme míjeli policejní auto. Kdo někdy jel v Octavii s řadicí pákou na podlaze, uzná jak kolosální pitomost to je. O to víc mě překvapilo s jakou rozhodností na své teorii policisté trvali. Nebyl jsem tehdy ještě moc zběhlý v jednání s orgány, takže jsem nevěřícně stál, poslouchal výhružky a nadávky a nakonec si nechal vzít technický průkaz. Později jsme pozoruhodnou činorodost této policejní hlídky přičetli plakátu Tomáše Římana, vylepenému na našem autě. 

Jakmile hlídka zmizela, osaměli jsme v Nákladní ulici a přemýšleli co teď. Nakonec jsme sedli do auta a jeli na policejní ředitelství podat stížnost proti postupu policie a pak jsme se chtěli vrátit do Bíliny. Leč na jedné z křižovatek jsem dal přednost trolejbusu, zařadil jedničku, rozjel se, křup a auto stálo. Pohnulo se sotva o půl metru. Že by vyskočil kvalt? Ne. Jednička, dvojka, trojka, čtyřka, auto stojí. A zase jsou tu policajti:"Co se vám stalo? A nepil jste náhodou?" Obrátili se na mě:"Nevím, možná kardan, možná diferencial... Nepil jsem, samozřejmě." Pak mi přece jen dali fouknout do balonku, protože:"...nějak divně jste z toho auta vystupoval." Ale zkoušeli ti chytráci někdy vystupovat z Octavie? Buď jak buď, jeden po druhém si prohlédli trubičku, která ne a ne zezelenat, zklamaně protáhli ksichty, naskákali do auta a zmizeli. A my jsme zase osaměli uprostřed noci a teplických šlapek, které se začaly rojit a věšet se na nás. 

Nakonec nezbylo, než si stopnout taxik. Výsledek dne byl víc jak tragický. Auto stálo odstavené na parkovišti, techničák v tahu a ještě začalo pršet.

Nahoru

Oprava poloosy, lepší časy

  Až do tohoto okamžiku všechno probíhalo podle scénářů mého přítele pana Adama Lipského, jež je známý tím, že přitahuje na svou hlavu katastrofy všeho druhu. Mě se to tak také zdálo. Naštěstí hned druhý den po nehodě v Teplicích jsme odtáhli auto do dílny v Bílině a nastalo shánění poloosy, která způsobila nepohyblivost vozu. Zprvu se to zdálo jako dost složitý problém, ale pak mě Ondra Láska poslal do bazaru U křížku, kde ji měli. Cestou zpátky mě bohužel v metru chytil revizor a já jsem byl natolik zaměstnán úvahami o výměně poloosy, že jsem mu nebyl schopen hned po kapsách najít lístek. Chlapík byl celkem duchapřítomný a hned mi z peněženky vyškubnul občanku, když ji tam zahlédl, čímž jsem se dostal do nezáviděníhodného postavení, hlavně v okamžiku, kdy jsem lístek už našel, ale revizora již nezajímal, protože si zapisoval údaje z mě uzmuté občanky. Tak jsem si pak nějaký čas dopisoval s Dopravním podnikem. Ale byla to naštěstí poslední smolná historka, která se stala.

V Bílině jsme hned zamontovali poloosu a odjeli Octavií zpátky ke mě na chalupu. Potěšující bylo, že s výměnou poloosy skoro zmizely záškuby při rozjezdu. Tím se také ukázalo, co bylo jejich skutečnou příčinou. 

Někdy na jaře roku 2001 jsem se konečně rozhoupal k tomu, abych zahájil další práce na voze. Bohužel jsem hned při prvním ohledání zjistil, že přední blatníky bude lepší rovnou vyměnit, než je svařovat, nebo se je snažit záplatovat. Otázka teď zněla: Kde vzít nové? A druhá otázka: Kdo je na Octavii navaří? Naštěstí jsem ale narazil na bytost, která mi pomohla dát odpověď na první z otázek. Bylo to Třeštidlo, které v té době mělo po dědečkovi také Octavii a k ní sklep náhradních dílů, kterým se slangově říká sysláty. Na obrázku právě tankuje benzín. S Adamem Lipským jsem se za ní vypravili do Kladna, strávili tu příjemné odpoledne, drobet zkalené Adamovou snahou opravovat Třeštidlu převodovku u její Octavie, a večer jsme odvezli blatníky do Prahy, kde jsem je předvedl panu Mráčkovi, jež nevěřil, že se něco takového dá ještě sehnat. Prvotní problém byl tedy vyřešen: Blatníky byly, dál bylo třeba sehnat někoho, kdo je navaří. Na chalupě jsem sehnal jednoho klempíře, ale ten se ukázal jako podvodník. Auto u něj stálo dobře dva měsíce a ani se na něj nesáhlo, jen začalo víc reznout. S panem Mráčkem jsme ho nakonec rychle převezli do jím vyhlédnuté dílny, kde nám jeden týden vyvařili podběhy a navařili blatníky a další týden podlahy. Tak se Octavie změnila k nepoznání.

Nahoru

Problém s řízením

Do roku 2002 vstupovala Octavie z větší části vyvařená, s novou poloosou a platnou STK, kterou jsme si s panem Mráčkem pořídili. Co ale dělalo pořad problémy, bylo řízení. Vlastně celá přední náprava byla do značné míry v dezolátním stavu. Excentry, které regulují odklon kol byly zrezlé a v pouzdrech měly dobře milimetrovou vůli, tlumiče netlumily a navíc byly tak zarezlé, že nešly ani demontovat, pomocný čep řízení se v pouzdrech pohyboval s vůlí plus minus pul milimetru a převodka řízení byla také zničená. Jezdit se s tím samozřejmě dalo, ale přece jen jsme si mysleli, že by bylo lepší nápravu opravit.

Při jedné návštěvě bazaru U křížku, kde jsem byl s panem Pittschmanem, jsme náhodou uviděli proti nám jedoucí Škodu 1202 STW. Netušili jsme, kdo v ní jede, ale bliknul jsem na ni světly. Záhy mi zazvonil telefon, protože v tom STW jel Ondra Láska a další octávkářský matador, Alva. Za několik minut jsme se všichni sešli v bazaru U křížku a dali se do řeči. S Ondrou jsme totiž asi půl roku před tím rozebírali na Spořilově odstavenou Octavii a Ondra si z ní bral přední nápravu. Po líčení mých trablů s řízením jsme se dohodli, že mi ji za sto korun přenechá, takže jsme se pro ní hned vrátili k Ondrovi domu a ještě nějakou chvíli obdivovali jeho skvělou Octavii Super z roku 1960, která je na obrázku. 

Já jsem si pak svůj úlovek odvezl na chalupu, kde jsem získanou nápravu totálně rozmontoval, abych našel všechny její závady. Ta byla jediná: Choulostivé excentry na odklon kola, které při zanedbané údržbě odcházely na všech Octaviích. Nezbylo tak, než sehnat excentry nové a jejich bronzová pouzdra si nechat na míru vyrobit. Pak jsem celou nápravu nechal opískovat, nalakoval ji a sestavil. Výměna této nové nápravy za původní již proběhla bezkontaktní metodou.

Následně jsme s panem Mráčkem ladili ještě vůli v řízení. Nejprve jsme vyměnili pomocný čep řízení, nakonec šroub řizení v převodce a podařilo se tak dosáhnout celkem uspokojivého stavu.

Pokračování příště

Nahoru