Napoleonův špion

Karel Ludvík Schulmeister (1770-1853)

 

„Vojáci Velké armády! Během dvou týdnů jsme uskutečnili jedno válečné tažení; co jsme si předsevzali, je splněno: Vyhnali jsme vojsko rakouského domu z Bavorska, dosadili jsme naše spojence zpět do jejich držav. Toto vojsko, které se tak neopatrně a chloubně přiblížilo k našim hranicím je zničeno…Ze 100 000 vojáků, kteří tvořili tuto armádu, je 60 000 našimi zajatci a nahradí nám naše brance při polních pracích. 200 děl, 90 praporů, všichni generálové jsou v naší moci. Z nepřátel se zachránilo pouhých 15 000 vojáků. Vojáci! Předpověděl jsem vám velkou bitvu, ale dík špatným kombinacím nepřítele, dosáhl jsem, aniž bych vyzíval štěstěnu, všech těchto výhod- a co je v dějinách národů bez příkladu, nejsme tímto výsledkem oslabeni; máme jen asi 1 500 vojáků, kteří se stali neschopnými boje…Moji vojáci jsou mé děti.“ Tímto provoláním z 21.října 1805 oznámil Napoleon francouzským vojákům, že jejich protivník, rakouská armáda vedená polním podmaršálkem Mackem (1) složila u bavorského města Ulm zbraně. Bylo tak dosaženo klíčového vítězství, které nebylo vykoupeno velikou bitvou. Svoji úlohu sehrály znamenité manévry francouzské armády, matoucí rakouského velitele a jeho generály, a také člověk, jehož jméno nikde nepadlo a znali jej jen zasvěcení. To jméno znělo Karel Ludvík Schulmeister a jeho nositel byl spíše znám jako císař špionů.

Vše začalo v okamžiku, kdy byl za Rýnem, na francouzském území, odhalen jeden z významných rakouských vyzvědačů a tuto skutečnost se přitom podařilo před Rakušany na nějaký čas utajit. Výslechem zajatce došlo k zjištění informací, jež byly pro velitele výzvědné služby Velké armády (2), generála Savaryho, značně zajímavé a důležité. Mimo jiné bylo zjištěno vyzvědačovo tajné heslo a do Savaryho držení se dostal rovněž pečetní prsten, kterým špion prokazoval svoji totožnost. To pro něj otevíralo nové perspektivy. Dalo se totiž uvažovat o vyslání vlastního člověka k Rakušanům, který by je dodáváním mylných informací pletl a udržoval ve stavu, jež by byl pro Francouze co možná nejpřijatelnější. Hrálo to roli především v okamžiku, kdy se zdálo, že rakouská výzvědná služba je přeci jen úspěšnější. Pro tento úkol nemohla Savaryho volba padnout na nikoho jiného, než Schulmeistra, který byl nepochybně jeho nejschopnějším člověkem a jedním z mála, kteří budou možná schopni takový úkol zvládnout. Narodil se roku 1770 jako syn alsaského pastora a od mládí proslul značnou dávkou odvahy, důvtipu a také hrabivostí, která patřila k jeho méně dobrým vlastnostem, avšak které se dalo rovněž využívat. Nejprve se živil jako obchodník se železem, ale časem zjistil, že jej láká jiná kariéra. Stal se tedy pašerákem a nakonec vstoupil do francouzských služeb, kam jej zřejmě zlákal generál Savary. Bohužel není přesně známo za jakých okolností se Savary s Schulmeisterem setkali, stejně tak jako jsou mnohé další okamžiky ze Schulmeistrova života zahaleny tajemstvím. V každém případě Schulmeister patřil v pozdějších letech k Savaryho osobním přátelům a ten velmi důmyslně využíval jeho služeb. Údajně se angažoval i při únosu a popravě vévody z Enghienu, kdy měl zfalšovat jeho korespondenci, která pak byla použita jako důkaz o jeho provinění. Svědectví o této události si však odporují. Rozhodně však Schulmeister vždy prokazoval Savarymu cenné služby, jeho největším úspěchem však byl ten, který v řijnu 1805 vedl ke kapitulaci rakouské armády u Ulmu. Nic v pozdějších letech již nepřetčilo svým významem tuto událost.

K večeru 5.října došlo k jedné z mnoha bezvýznamných srážek francouzského a rakouského jezdectva. Rakušané nemohli tušit, že celá tato událost byla pečlivě připravena a dva civilisté, kteří jim padli do rukou, když prchali před francouzskými jezdci jsou ve skutečnosti vyzvědači. Jedním z nich byl Schulmeister, druhým Johann Rippmann, další z francouzských špionů, který se však nečekaně stal přítěží, neboť při nastrojeném útěku před Francouzi spadl z koně a utrpěl otřes mozku. Teď tedy leželo všechno na Schulmeistrových bedrech a záleželo na jeho výmluvnosti, jak se mu podaří přesvědčit Rakušany o pravdivosti zvěstí, které přináší. V pozdních večerních hodinách jej předvedli k výslechu. Pečetní prsten, který byl odebrán zadrženému rakouskému vyzvědači, zapůsobil důvěryhodně. Rakouští důstojníci celkem bez potíží uvěřili, že Schulmeistra opravdu vyslal s novými zprávami právě on a nehledali v celé věci léčku. Schulmeister jim rovněž předložil několik výtisků pařížského deníku „Journal de l´Empire“, který byl natištěn speciálně pro tento účel a ve kterém se dalo dočíst o ve skutečnosti neexistujících nepokojích ve Francii a vzpouře, která bude nyní Napoleona nutit k  tomu, aby s celou armádou pochodoval zpátky z Bavorska do Paříže a pokusil se tamní dění uklidnit. Polní podmaršálek Mack, jež dostal tyto informace téhož večera, kdy vedl poradu štábu, bral celou věc jako dobré znamení. Je s podivem, jak snadno uvěřil všem těmto zkazkám, ale platilo zde asi do značné míry přísloví, že přání je otcem myšlenky. Rakušané nikdy od začátku tažení nezapochybovali ani na okamžik o jeho šťastném konci a žili ve vidině skvělého vítězství, které tyto zprávy jen podporovaly. Hlasy těch, kteří nabádali k opatrnosti, nikdo neslyšel.

Při realistickém hodnocení se ale celé tažení dosud odvíjelo pro Rakušany nepříznivě. Hned zpočátku se totiž ukázalo, že společné rusko-rakouské operační plány bude zřejmě nutno revidovat, neboť byly vypracovány sice precizně a detailně, ale měly značnou slabinu. Hroutily se totiž v okamžiku, kdy nepřítel učinil jiný manévr, než se předpokládalo, že učiní. Rakušané tak předpokládali, že Napoleon povede hlavní útok v severní Itálii a proto byly hlavní rakouské síly, dvě armády vedené arcivévodou Karlem (3) a arcivévodou Janem (4) soustředěny zde a v Tyrolsku, zatímco pro armádu v Německu se předpokládaly jen pomocné akce po vybojování rozhodného vítězství v Itálii. Velitelem zde byl proto jmenován mladý a nepříliš zkušený arcivévoda Ferdinand, který se měl řídit radami svého generálního ubytovatele, všemi uznávaného, polního podmaršálka Macka. Napoleon však veškeré spojenecké operační plány obrátil naruby, když v severní Itálii ponechal jen šedesátitisícovou francouzskou armádu a sám spěchal v čele dvousettisícové Velké armády z Boulogne, kde se původně shromažďovala pro invazi do Anglie, nejkratší cestou na Vídeň. A tato nejkratší cesta samozřejmě nevedla přes Itálii, ale Bavorskem, do kterého mezitím vstoupila Mackova armáda o níž nikdo netušil, že v následujících dnech ponese hlavní tíhu bojů. Rakušané si počínali sebevědomě. Předpokládali, že svým vstupem do Bavorska přinutí tamního vládce k přistoupení k protifrancouzské koalici. Jejich akce ale měla spíše opačný efekt. Celá bavorská armáda, která se počtem 30 000 vojáků nemohla s Rakušany měřit, ustoupila vstříc Velké armádě a posílila tím její řady. Napoleon tak nyní disponoval ohromnou silou, kterou byl rozhodnut soustředit proti Mackově armádě, jež neměla více jak 60 000 vojáků, mimo jiné i proto, že tažení bylo z přílišného entuziazmu zahájeno ještě předtím, než dosáhla operačními plány stanoveného stavu 80 000. Mack začínal pomalu chápat vážnost svého postavení a zaujal proto obranná postavení, jejichž středem byla pevnost Ulm. Nyní se již nedalo pomýšlet na výbojný postup, ale dalo se doufat v to, že se podaří zachovat armádu až do příchodu ruských posil, které byly na cestě. Tím by se poměr sil opět vyrovnal a neboť v celkovém součtu byla převaha jednoznačně na straně Rakušanů a Rusů byl by takový vývoj pro Napoleona nepříznivý. Ten chtěl porazit své protivníky odděleně. Tak, aby na každém místě, kde dojde k rozhodujícím bojům, shromáždil převahu svých vojsk. Takové tedy bylo výchozí postavení bojujících stran na přelomu září a října roku 1805. Bylo zřejmé, že oběma protivníkům jde o čas.

25.září zahájila Velká armáda v několika kolonách přechod Rýna. Nejdůležitějším bodem byl Štrasburk, kde přes řeku přešlo francouzské jezdectvo, vedené Napoleonovým švagrem maršálem Muratem (5), a V.armádní sbor maršála Lannese (6). Hned za řekou se ale jednotky rozdělily. Murat s jezdectvem zamířil k Černému lesu, odkud měl krýt zbytek armády během přepravy přes Rýn a především mást rakouského velitele Macka, jež měl uvěřit tomu, že hlavní útok bude veden právě z tohoto směru. Lannesův sbor naopak zamířil vlevo, směrem na Durlach, stejně jako další tři armádní sbory, VI. Neyův (7), IV. Soultův (8) a III. Davoutův (9), které spolu s hlavní masou armády překročily Rýn 26.září a jejiž společným úkolem bylo proniknout Mackově armádě do týlu. Zbývající I. armádní sbor, řízený maršálem Bernadottem (10), se přesunoval z Hannoverska k Wuerzburgu, společně s II. armádním sborem divizního generála Marmonta, jež pochodoval přes Mohuč. VII. armádní sbor maršála Augereaua (11) dostal úkol střežit pohyby rakouské armády arcivévody Jana v Tyrolsku a znemožnit ji případný pochod k Ulmu na pomoc Mackovi. Celá Velká armáda tak byla uvedena do pohybu.

Mack v Ulmu mezitím podléhal sebeklamu. Měl minimální zprávy o pohybech francouzské armády a Muratovi manévry u Černého lesa obracely jeho pozornost tímto směrem. Teprve po 2.říjnu, když se Muratův sbor u Pforzheimu opět spojil s V.sborem, pochopil, že byl oklamán, ale nebyl si stále jist a neuměl přijmout zásadní rozhodnutí. Navíc jednotlivé zprávy a depeše si odporovaly a tak byl Schulmeistrův příchod do Ulmu 5.října večer pokládán za dar z nebes. Konečně teď držel Mack v rukou zaručené zprávy, nebo alespoň tomu věřil. Tato důvěra jej také pohnula k nějaké činosti. Navečer 5.října přikázal připravit dispozice pro stažení všech dosud rozptýlených jednotek k Ulmu. Pouze 14 000 vojáku generálmajora Jelačiče mělo hlídkovat mezi Dunajem a Bodamským jezerem, zatímco patnáctitisícový sbor polního podmaršálka Schwarzenberga (12) a devatenáctitisícový sbor generálmajora Riesche stanul již 6.října pod ulmskými hradbami. Poněkud váhavě a pomalu je následoval polní podmaršálek Kienmayer (13) v čele šesti tisíc vojáků, jež měl původně sledovat oblast severně od Ulmu až po Ingolstadt, a nyní se stahoval před francouzskou přesilou k Dunaji. Z týlu pak postupovalo dalších 18 000 vojáků rezervních jednotek. Navečer 5.října se Mack cítil jako vítěz. Upozornil své důstojníky, že nyní, více jak kdykoliv předtím, stojí rakouská armáda před velikým vítězstvím a nebude dlouho trvat a bude zahájen pochod do Francie, který skončí až v Paříži. Zdá se, že většina přítomných má podobný názor. Jen nominální velitel armády arcivévoda Ferdinand je více skeptický, než ostatní a Schulmeistrovým zprávám nepřikládá zdaleka takový význam. Jeho slovo tu však příliš neváží a tak mu nezbývá, než si jen trpce stěžovat na Macka arcivévodovi Karlovi: „…tento dokonalý blázen to se svými přesuny sem tam přivedl tak daleko, že aniž jsme byli poraženi, ocitli jsme se v bodě odkud můžeme pozorovat, jak se naše armáda rozkládá vniveč.“ Mack má ale všeobecnou důvěru dvora a většiny důstojníků armády, takže tento osamocený hlas jeho postavení nemůže ohrozit. Nyní tedy rozhoduje, aby byl Schulmeistrovi opět povolen styk s Francouzi, neboť je lačný po nových zprávách.

Mezitím má francouzská armáda dostatek času pokračovat ve svých manévrech, neboť Rakušané zůstávají nečině rozloženi u Ulmu. 6.října se tak u Noerdlingenu spojí Lannesův, Soultův, Neyův a Muratův sbor, severně u Oetingenu pak jejich postavení zajišťuje sbor Davoutův. Znamená to, že Rakušané mají nepřítele v boku a stále jim zůstávají volné ústupové cesty jednak po levém břehu Dunaje na severovýchod a posléze do Čech a jednak jižním směrem k Memmingenu, kde jsou vojenské zásobárny, a odtud dál, do Tyrol, k armádě arcivévody Jana. Tím směrem se jim do cesty mohl postavit pouze početně nesrovnatelně slabší francouzský VII.armádní sbor. Soustředění jádra armády na malém prostoru kolem Ulmu dávalo dobré vyhlídky pro úspěch obou variant, ale Mack nyní o ústupu neuvažoval a s ohledem na Schulmeistrovi zprávy pokládal za nejlepší variantu vyčkávat v Ulmu a tím vlastně umožnit pokračování francouzského obchvatného manévru. Od Noerdlingenu tedy vyrazilo jádro francouzské armády přímo k Dunaji, do rakouského týlu, přičemž Kienmayerův rakouský sbor, jež sledoval jejich pohyby, se na všech úsecích v souladu s operačními plány stahoval bez boje. Francouzům tak padly do rukou i většinou nepoškozené mosty přes Dunaj u Donauwoertu, Neuburgu a Ingolstatdu, po kterých ve dnech 7. a 8.října řeku překročili. Někteří rakouští velitelé již začínali ztrácet iluze. Mack však stále veřil v úspěch. Netušil, že Schulmeister v okamžiku, kdy opouští Ulm, aby mu přinesl nové zprávy z Francie odnáší rovněž brašnu údajů, které stihl vyzvědět od rakouských důstojníků. Tyto údaje se dostávají k rukám generála Savaryho, který nazpátek Schulmeistrovi posílá nové výtisky „Journal de l´Empire“, kde je situace ve Francii líčena v ještě černějších barvách, než v přechozím vydání. Macka to jen utvrzuje v myšlence, že francouzská armáda je vlastně na pochodu zpět do Francie. Čistě teoreticky to tak také může vypadat, neboť nyní stojí na Dunaji, otáčí se zpět proti Rýnu a vlastně se vrací. Proto také nebyly zničeny mosty přes Dunaj, neboť Mack nechtěl Francouze v jejich domnělém ústupovém manévru zdržovat. Schulmeistrovo postavení však již nebylo tak silné jako před několika dny. Pohyboval se na ostří nože a dobře to věděl. Mack mu sice stále důvěřoval, ale arcivévoda Ferdinand jej pokládal za zrádce a nepřikládal jeho zprávam příliš velký význam. Také polní podmaršálek Schwarzenberg posuzoval vzniklou situaci střízlivě a uvědomoval si, že na Dunaji, v týlu armády soustředěné v Ulmu, stojí 100 000 Francouzů, kteří při svém pochodu k Rýnu po pravém břehu Dunaje postupně přeruší spojovací trasy s Vídní a nakonec zřejmě odříznou i ústupové cesty do Tyrolska. Ať už by se francouzská armáda potom pohybovala jakýmkoliv směrem, bylo by to zahrávání si s ohněm. Mack tedy nakonec musel 7.října ustoupit naléhání a vyslal k Augsburgu 13 eskadron jezdectva a 8 praporů pěchoty generála Auffenberga, aby odtud chránil přechody přes řeku Lech a tím spojení s Vídní a zadržel Francouze do příchodu jádra rakouské armády, jež měla následně odejít z Ulmu a přesunout se k Guenzburgu.

Od překročení Dunaje nabraly události spád. U Donauwoerthu narazila jedna divize Soultova sboru na rakouský pěší pluk, který se opozdil. Došlo k boji, při kterém byli Rakušané v početní nevýhodě, utrpěli porážku, ale stihli alespoň strhnout most přes řeku. Ten musel být obnoven a teprve potom dokončily přechod přes Dunaj další části Soultova a Bernadottova sboru, následováni Muratovým jezdectvem. Murat se potom přesunul do Zusmarshausenu, odkud měl třemi divizemi svého sboru obsadit komunikace mezi Ulmem a Augsburgem, aby tak přerušil rakouské spojení s Vídní.

V souladu s rozhodnutím ze 7.října vyrazil z Ulmu nejdříve sbor generálmajora Riesche, následovat jej měl podmaršálek Schwarzenberg, který se měl vydat na pochod potom, co k Ulmu dorazí sbor generála Jelačiče. 8.října ovšem narazil Muratův jezdecký sbor u vesnice Wertingen na rakouský předvoj vedený Auffenbergem. Rakušané jsou zde zcela poraženi, Auffenberg sám upadl do zajetí. Výsledek první vážné srážky je víc než neúspěšný. Další rakouská jednotka, která nyní stála proti Francouzům, byl Kienmayerův sbor, jež potom, co Francouzi překročili Rýn ustupoval a nyní, aby se vyvaroval srážce se silnějším protivníkem, změnil směr a odešel do Dachau, čímž je jádro rakouské armády soustředěné 9.října u Guenzbergu oslabeno o jeho sílu. Mack se v tomto okamžiku projevil krajně nerozhodně. Zpráva o poražce u Wertingenu a o tom, že Francouzi obsadili Augsburg a přerušili mu tak komunikace na Vídeň uvrhla jej do stavu neschopnosti přijmout nějaké rozhodnutí. Konečně k večeru nařídil, aby armáda přešla přes guenzbergský most na levý břeh Dunaje, avšak dříve, než stihne být rozkaz vykonán, objeví se před městem francouzský Neyův sbor a most obsadí. Rakouský plán se hroutí a je nutno přijmout jiný. Ke všemu se ještě přidružil strašný déšť. Půda byla rozmoklá, dělostřelectvo se bořilo a vozy zůstavaly daleko pozadu. Mack tedy došel k názoru, že za takovýchto podmínek bude nejlépe hledat útočistě opět v Ulmu. Armáda se tak za deště vydá kolem rozvodňujícího se Dunaje zpět. Celá operace nevedla k ničemu a ukázala neschopnost rakouského velení řešit úlohy před které je postaveno. Přesto stále nebylo nic ztraceno. 10.a 11.října se rakouská armáda opět soustřeďuje u Ulmu, na levém břehu Dunaje, avšak Napoleon se domnívá, že Rakušané zůstali na břehu pravém se záměrem dojít do Memmingenu, kde by se mohli zásobovat a vyrazit do Tyrol. Chápal to jako nejrozumější možný záměr a nařídil proto všeobecný postup na Ulm po pravém břehu Dunaje. Zároveň se Napoleonova pozornost obrátila směrem k Mnichovu, neboť očekával, že Rakušanům v Ulmu táhne na pomoc ruská armáda. Prozatím se mu nedostávalo přesných zpráv, takže chtěl soustředit Bernadottův, Davoutův a Marmontův sbor pod svým velením proti Rusům, zatímco pro dokončení ulmské operace určil Muratovo jezdectvo, Lannesův a Neyův sbor, přičemž společným velitelem všech tří sborů měl být Murat, patrně s ohledem na jeho spřízněnost s císařovou rodinou. Dále Soultův sbor měl zabránit předpokládanému odchodu rakouské armády k Memmingenu.

11.října ležela rakouská armáda stále rozložena kolem Ulmu v nečinosti. Všechny rakouské síly, nepočítaje posádku v Memmingenu a Kienmayerův sbor, jsou nyní na levém břehu, přičemž většina mostů je v jejich rukou. Francouzi jsou naopak na pravém břehu a na břehu levém mají pouhé dvě divize z Neyova sboru. Pokud by se tedy Mack nerozhodl jít k Memmingenu a do Tyrol, jak od něj očekával Napoleon, zbývala mu ideální cesta po levém břehu Dunaje, kde se mu mohly postavit již zmíněné pouhé dvě divize. S ohledem na všeobecný postup k Ulmu, který Napoleon nařídil, se tak stalo, že 11.října narazila jedna z těchto divizí u obce Haslachu na hlavní rakouské síly, které zde nikdo neočekával. Poměr sil byl krajně nepříznivý, Francouzů nebylo více jak 6 000. V boji jich padlo 900, ztratili dva císařské orly a 11 děl. Poražka byla úplná a zřejmá. Byl to jasný důkaz o slabosti francouzských sil na levém břehu. Dalo se očekávat, že Mack nyní vyrazí, aby zničil obě divize a uvolnil si tak cestu, ale ten místo toho přikázal, aby se jednotky od Haslachu stáhly blíž k Ulmu a nepodnikl nic. Stále na něj měly vliv Schulmeistrovy zprávy a věřil, že francouzská armáda odchází do Francie a přímé nebezpečí mu tedy nehrozí. Zároveň ale nařídil, aby byl Schulmeister poslán do Stuttgartu, kde měl zjistit co možná nejpřesnější zprávy o francouzské armádě. Pro Schulmeistra byl tento rozkaz vysvobozením, neboť v tomto okamžiku na něj již většina rakouských velitelů hleděla s nedůvěrou a jen velmi těžko se mu dařilo v nevědomosti udržovat Macka. I s Rippmannem však neodjeli do Stuttgartu. Jakmile byli z dosahu rakouských hlídek, změnili směr a za několik hodin předstoupili před generála Savaryho. Jejich úkol byl skončen.

Teď se již zdálo, že Mack pochopil, jak byl klamán. Rozhodl se tedy opustit Ulm směrem na severovýchod, avšak ještě předtím vyslal 10 000 vojáků, vedených Jelačičem k Memmingemu. Bylo to pochybné rozhodnutí, které jen drobilo sílu armády. Konečně 13.října byl vydán rozkaz k odchodu z Ulmu. První vyrazil osmi tisícový předvoj generálmajora Wernecka, který měl narušovat francouzské komunikace a připravovat cestu zbytku armády. 14.října odešel za Werneckem z Ulmu sbor generálmajora Reische.

Až dosud věřil Napoleon, že se Mack pokusí opustit Ulm směrem do Tyrolska, avšak nyní uviděl svůj omyl. Vzhledem k tomu, že Rusové byli dosud daleko a nedalo se očekávat, že dokážou zasáhnout u Ulmu, odejel hned po zprávě o bitvě u Haslachu, kterou obdržel 13.října, do Neyova hlavního stanu. Je zřejmé, že odložit odchod z Ulmu na 13.října byla další klíčová chyba, která odsoudila rakouskou armádu k záhubě. Napoleon tak získal čas, který mu umožnil adekvátně reagovat na situaci, jež vznikla a vyslat na levý břeh Dunaje zbytek Neyova sboru. Tak se stalo, že Werneckův sbor již sice prošel, ale Reischův sbor se dostal jen k Elchingenu, asi 12 kilometrů od Ulmu. Zdejší most sice drželi Rakušané, avšak maršál Ney je 14.října napadne, most získá, přejde po něm na levý břeh a zatarasí Reischovi cestu. Rakušanů je tu asi 15 000 a mají 40 děl, takže představují poměrně silnou jednotku. Ney má k dispozici především Loisonovu divizi ze svého sboru, jíž sám třikrát vede do útoku, než získá návrší nad Elchingenem, odkud svým dělostřelectvem obec ostřeluje. Nakonec je kolem poledne odpor Rakušanů zlomen a Reisch se vrací zpět k Ulmu, kde bylo možno slyšet dělostřelbu z probíhajícího střetnutí. Mack měl možnost vyrazit se zbytkem jednotek Reischovi na pomoc a změnit tak situaci, ale neučinil tak. Porážka byla dokonalá. Stejného dne se vzdal rovněž Memmingem, kde padlo do zajetí asi 5 000 vojáků, ještě předtím, než dorazil Jelačič se svým sborem. Ten tedy zamířil do Vorarlberska a odtud do Tyrol, aby se spojil s armádou arcivévody Jana, neboť cestu zpět do Ulmu mu tarasil Soultův sbor. Cestou však byl napaden a poražen VII.francouzským sborem u Bodamského jezera.

Navečer 14.října se situace v Ulmu mění. Jestliže dosud se našli alespoň někteří, kteří věřili ve vítězství, vládne nyní poraženecká nálada. V noci navíc sebral velitel armády arcivévoda Ferdinand několik eskadron jízdy a uprchl pryč z Ulmu. Cestou postupně sbíral zapomenuté rakouské hlídky a nakonec se mu podařilo dojít do Čech. Byla to poslední jednotka, která se zachránila. Od 15.října byl Ulm obležen. Všichni již vidí k čemu došlo. Mack se obrací na obyvatelstvo a vyzívá ho k odvaze. Slibuje, že nechá porazit koně, kterých má údajně 3 000, a sám bude první, kdo začne jíst jejich maso. Ale nic to nemění na situaci. 16.října došlo k ostřelování Ulmu. Je to zřejmě poslední kapka. Mack žádá o zastavení boje a v noci na 17.října přijímá Napoleonovi parlamentáře. Stále ještě věří tomu, že ruská armáda je nedaleko a tak alespoň žádá o osm dnů, po kterých se vzdá. Parlamentáři jsou však Napoleonem instruováni, aby Mackovi povolili jen pět dnů. Napoleon totiž nyní již plánoval tažení proti Rusům, kteří došli do rakouského města Braunau a každé zdržení pokládal za nepříznivé. Mack však trval na osmi dnech, nechtěl přistoupit ani na nakonec Francouzi navržených šest dnů, takže se vyjednávání táhla až do 19.října, kdy bylo dohodnuto, že se Rakušané v Ulmu vzdají 25.října, pokud do té doby nedorazí na místo žádná rakouská nebo ruská armáda. Smlouva ale nesla datum 17.října, takže Mack dostal žádaných osm dnů. Nakonec se Mack setkal osobně s Napoleonem a přistoupil na to, že se armáda vzdá již 20.října, pokud však Neyův sbor zůstane u města až do 25.října, jak bylo prve dohodnuto. Tak se nakonec také stalo. Celý akt kapitulace, kdy rakouské jednotky skládaly zbraně, trval pět hodin a podle pamětníků byl skutečně velkolepou podívanou: „V tom jsem uviděl vycházet z města rakouskou armádu, která se vzdala. Pochodovala v dobrém pořádku až k císaři. Vojáci, aby mohli rychle složit zbraně, pověsili si své sumky a šavle přes tornistry. Když došli až sem, odstrojili se a házeli pušky na hromadu. Neznám přesný počet těch co složili zbraně, ale zdálo se, že jejich řady neberou konce. Byla to úžasná podívaná. Generál Mack přistoupil k císaři, aby mu předal svůj kord…Císař ho však nepřijal a ponechal mu ho stejně jako i jeho důstojníkům…“, vzpomínal později ve svých pamětech granátník Napoleonovi gardy Jean Roch Coignet. Celkem padlo do zajetí asi 25 000 rakouských vojáků, ačkoliv Napoleon ve svém provolání k vojsku neváhal následujího dne uvést počet více než jednou takový. Stejný údaj byl uváděn i v oficiálních relacích o tažení, čímž byla umocněna velikost vítězství, jež bylo vybojováno. I tak však bylo dosaženo dosud nevídané: Z šedesáti tisíc Rakušanů, kteří překročili bavorskou hranici, jich 25 000 bylo zajato přímo v Ulmu, další tisíce vojáků bylo zabito nebo padlo do zajetí během bojů. Z rakouských jednotek byl zachován pro následující operace pouze Kienmayerův šesti tisícový sbor a rovněž asi tři tisíce vojáků s nimiž uprchl z Ulmu arcivévoda Ferdinand. Ostatní jednotky, které nebyly přímo v Ulmu v okamžiku obležení, se vzdaly během následujících dnů.

Rakouská armáda, která v září 1805 vstoupila do Bavorska, byla zničena. Napoleonovi se podařilo naplnit svůj záměr a porazit své protivníky každého zvlášť. Nyní se tedy jeho pozornost obrátila proti Rusům, kteří v okamžiku ulmské kapitulace dorazili do rakouského města Braunau. Byla to první z ruských armád, které šly Rakušanům na pomoc. V jejím týlu pochodovaly další jednotky. Napoleon jim vyšel vstříc a donutil ustoupit až k Olomouci na Moravě. Obsadil Vídeň, velkou část Rakouska a chystal se k rozhodující bitvě, ke které došlo na slavkovských pláních nedaleko Brna 2.prosince 1805. Rusko-rakouská armáda utrpěla porážku, po které Rakousko odpadlo od koalice a uzavřelo s Napoleonem mír, zatímco Rusko v následujícím roce podporovalo ve válce s Francii Prusko a mír uzavřelo teprve v roce 1807, když zakusilo ještě řadu dalších porážek.

Odchodem z Mackova hlavního stanu a ulmskou kapitulací nekončila Schulmeistrova úloha v průběhu tažení. Byl poslán do Vídně, ke které směřovaly francouzské jednotky, avšak nepřálo mu tu příliš štěstí, neboť byl záhy poznán, zatčen a odsouzen k smrti. Než však mohl být rozsudek vykonán, došla do Vídně francouzská armáda a Schulmeister tak vyvázl bez úhony. Ve Vídni pak zůstal i nadále během francouzské okupace tohoto města jako generální policejní komisař. Když se potom na začatku roku 1806 francouzské jednotky stáhly zpět domů, zůstal zde i nadále. Tentokrát ale ilegálně, z rozkazu generála Savaryho. Jeho přítomnost však opět neunikla pozornosti rakouské policie. Schulmeister byl zatčen a nějakou dobu vězněn, než jej Rakušané po intervenci francouzských diplomatů propustili. Mohl se tak vrátit do Francie a během následující války s Pruskem a Ruskem v letech 1806-7 plnit nové úkoly. V bitvě u Friedlantu, kde Napoleon v roce 1807 porazil ruskou armádu, jej zranila na čele střepina granátu. Toto znamení nesl doživotně. Během tohoto tažení zastával funkci prefekta policie v Královci a během následujícího Napoleonova tažení proti Rakousku v roce 1809 byl generálním válečným komisařem.

Napoleon jej vždy za jeho služby štědře odměňoval, avšak Schulmeister hledal i jiné cesty vlastního obohacení. Jednou z nich bylo i pašeráctví, ke kterému se opět vrátil. Bylo to v době, kdy Napoleon vydal dekret o kontinentální blokádě, kterým se evropským mocnostem zakazoval obchod s Anglií a dovoz anglického zboží. Účelem tohoto opatření byla snaha podlomit anglické hospodářství a zároveň získat nová odbytiště pro francouzské zboží. Záhy se ale ukázalo, že zboží z anglických kolonií bude jen obtížné nahradit. Ačkoliv se tomu Napoleon snažil čelit přísnými tresty, docházelo k pašování na kontinent v nevídaném měřítku. Řada odvážlivců získala z černého obchodu závratné majetky, řada jiných ztratila hrdlo. Schulmeister patřil k první skupině. Obohatil se nevídaným způsobem. Své bohatství také dal okázale najevo, když si koupil nádherný zámek v Alsasku. Nakonec mu ale štěstí přeci jen nepřálo. Když se Napoleon vrátil z Elby, aby se v roce 1815 pokusil opět získat trůn, vsadil Schulmeister vše na jeho kartu. Po sto dnech se ukázalo, že to byla špatná sázka. Na bojišti u Waterloo se rozplynuly i Schulmeistrovy sny. Napoleon se vzdal Angličanům a do Francie se opět vrátili Bourboni, kteří tentokrát účtovali s Napoleonovými věrnými daleko přísněji než v roce 1814. Schulmeister tak přišel o svůj závratný majetek a nějaký čas byl vězněn. Nakonec ale z vězení vyšel a navzdor svému dobrodružnému životu se dožil osmdesáti tří let. Zemřel roku 1853. Mnoho z jeho života je dodnes zahaleno tajemstvím, ale zřejmě nejvýznamnější epizodou pro evproské dějiny bylo několik dnů v říjnu roku 1805. Tehdy dostal Schulmeister možnost vstoupit do učebnic dějepisu a využil ji, jak jen nejlépe dovedl.

 

Vysvětlivky:

1) Karel Mack von Leiberich (1752-1828), rakouský generál, vynikající vojenský teoretik, který sloužil v armádě od nejnižších hodností, vždy se osvědčil jako subalterní důstojník, ale k samostatnému velení velkých celků jeho schopnosti zřejmě nestačily. Za své postavení vděčil přízni polního maršála Laudona, pod kterým rovněž sloužil a který jej oceňoval. S postupem ve vojenských hodnostech si Mack, jež byl původem nešlechtic, vysloužil rovněž titul svobodného pána a také značnou dávku vojenské reputace. V roce 1805 patřil k hlavním autorům společného rusko-rakouského operačního plánu ve válce s Napoleonem a sám byl jmenován generálním ubytovatelem (tj. hodnost odpovídající hodnosti náčelníka štábu) rakouské armády v Německu, jejímž titulárním velitelem byl arcivévoda Ferdinand, jež se však měl, vzhledem ke svému mládí, řídit Mackovým názorem, čímž bylo Mackovi vlastně svěřeno plné velení nad armádou. Po kapitulaci u Ulmu se Mackova vojenská reputace definitivně zhroutila. Po skončení války byl podíl jeho odpovědnosti hodnocen vojenskou komisí v Josefově, která jej odsoudila k smrti, avšak císař František I. zmírnil trest na dvacet let žaláře. Na přímluvu arcivévody Karla byl z vězení propuštěn roku 1808 a v roce 1819 mu byly vráceny odebrané tituly a hodnosti.

2) Velká armáda bylo v oficiálních dokumentech běžně používané označení. Jednalo se o armádu, která původně nesla označení Anglická a od vypovězení války v roce 1803 se v táboře v Boulogne připravovala pro invazi do Anglie. Když však začala válka na kontinentě s Rusy a Rakušany a invaze byla odložena, účastnila se pod přímým Napoleonovým velením těchto bojů a od tohoto okamžiku byla vždy označována jako Velká armáda. V roce 1805 se skládala ze sedmi samostatných armádních sborů, složených z pěchoty, jezdectva a dělostřelectva a vedených nejlepšími císařskými maršály, jednoho jezdeckého sboru, vedeného Napoleonovým švagrem maršálem Muratem a císařské gardy, jež byla složena z nejvybranějších jednotek pěchoty, jezdectva a dělostřelectva a byla nasazována do boje jen v nejkritičtějších okamžicích. Převaha Velké armády nad protivníky byla především v organizaci. Každý armádní sbor byl samostatně fungující jednotkou, pevně složenou z několika pěších a jezdeckých divizí a dělostřelectva. Jednotlivé divize se skládaly z brigád a brigády zpravidla ze dvou pluků, což platilo pro pěchotu i jezdectvo. Naproti tomu třeba u rakouské armády byly jednotlivé pluky podle okolností začíslovány do sborů (spíše pochodových kolon) a netvořily pevný svazek. Dělostřelectvo bylo rozdrobeno. Organizaci po francouzském vzoru zavedl teprve arcivévoda Karel.

3) Karel Ludvík Jan Josef Vavřinec, arcivévoda rakouský (1771-1847), vynikající vojevůdce a reformátor armády. V roce 1805 se stavěl proti válce, neboť reformy armády ještě nepřinesly žádané výsledky, přesto mu bylo dáno velení nejsilnější z rakouských armád, která nakonec do hlavních bojů vůbec nezasáhla. Rovněž v roce 1809 argumentoval nepřipraveností vojska a byl proti válce. V tomto tažení velel celé rakouské armádě a pod jeho velením byla vybojována proslulá bitva u Aspern, první střetnutí, kde byla francouzská armáda pod přímým Napoleonovým velením poražena. Po uzavření příměří se vzdal velení, odešel do ústraní a po zbytek života se věnoval studiu vojenství.

4) Jan Křtitel, arcivévoda rakouský (1782-1859), vojevůdce, diplomat, mecenáš vědy a úmění. Byl mladším bratrem arcivévody Karla a náležel k nejdemokratičtěji smýšlejícím Habsburkům. Vždy usiloval o rozšiřování vzdělanosti a vědy, zakládal školy, nemocnice, nechal provádět očkování proti neštovicím. V roce 1848 se stal správcem Frankfurtského sněmu, jež usiloval o sjednocení všech německých států. Jeho ženou byla dcera prostého poštmistra z města Ausee. Trvalo od roku 1823 po šest let, než dal jeho bratr císař František I. v roce 1829 svolení k sňatku.

5) Joachim Murat (1767-1815), francouzský velitel jezdectva a Napoleonův švagr. Jeho kariera začala již před revolucí u lehké jízdy, ale vzestup mu umožnil teprve Napoleon, s jehož sestrou Karolínou se roku 1800 oženil. Napoleon jej v roce 1804 učinil maršálem, vzhledem k přízněnosti s císařskou rodinou dostal titul velkoadmirála a císařského prince, byl velkovévodou z Cleve a Bergu a od roku 1808 neapolským králem. V roce 1812 byl v závěru tažení velitelem celé armády, jež se vracela z Ruska, účastnil se v čele jezdectva tažení v roce 1813, po Napoleonově porážce zůstal neapolským králem, avšak podpořil Napoleona během „sta dní“ v roce 1815 a následkem toho přišel o trůn. Při následujícím pokusu o státní převrat v Neapolsku byl zatčen, souzen a popraven. Patřil k nejodvážnějším maršálům, měl zásluhy na organisaci jezdectva, avšak nikdy nebyl vojevůdcem velkého formátu.

6) Jean Lannes (1769-1809), vynikající francouzský maršál, původem syn pachtýře a barvířský učeň, který vstoupil do armády. Patřil mezi Napoleonovi osobní přátele. Od roku 1804 maršálem, později vévodou z Montebella. V boji byl obvykle na nejohroženějším místě, společně s vojáky, kteří jej zbožňovali. Vyznamenal se během všech tažení v telech 1805-1809. Byl zabit v bitvě s Rakušany u Aspern, v prvním střetnutí, kde byla Napoleonem řízená armáda poražena.

7) Michel Ney (1769-1815), vynikající maršál, původně písař, v armádě sloužil od roku 1788 a po revoluci rychle postupoval v hodnostech. Maršálem byl od roku 1804, v roce 1805 velel VI.sboru, svedl s Rakušany bitvu u Elchingenu a zasloužil se tak klíčovou měrou o kapitulaci Ulmu. Později byl proto vévodou z Elchingenu. Následně prodělal všechna tažení až do roku 1807. V roce 1809 upadl u Napoleona do určité formy nemilosti a stáhl se do ústraní. Již v roce 1812 byl ale opět povolán a bojoval v Rusku. Během ústupu velel zadnímu voji a proslavil se tak, že mu Napoleon udělil titul knížete Moskevského. Po Napoleonově porážce v roce 1814 sloužil Bourbonům, ale když se Napoleon vrátil z Elby, přeběhl i s celou armádou, které velel, na jeho stranu. Bojoval u Waterloo a po definitivní Napoleonově porážce chtěl uprchnout z Francie, ale byl poznán a neboť byl Bourbony pokládán za zrádce, byl souzen a popraven.

8) Nicholas Jean de Dieu Soult (1769-1851), původem syn chudého notáře, příslušník předrevoluční armády. V roce 1789 byl pouhým desátníkem, ale po revoluci se již v roce 1794 stal brigádním generálem. V roce 1803 byl velitelem tábora v Boulogne, od roku 1804 maršál, během tažení v roce 1805 velel IV.armádnímu sboru, který byl největší a plnil nejsložitější úlohy v bitvě u Slavkova. Následně velel ve Španělsku, v roce 1815 jej Napoleon učinil náčelníkem generálního štábu. Po Napoleonově porážce sloužil Bourbonům, především za Ludvíka Filipa (tj. po roce 1830) zastával řadu funkcí, byl ministrem války, ministerským předsedou atd. V roce 1847 se vzdal titulů a odešel do ústraní. Patřil mezi značně ctižádostivé, údajně i hrabivé lidi, jeho okolí v něm vidělo patolízala, který se chce Napoleonovi zavděčit za každých okolností. Oplýval však značnými schopnostmi, kterých si Napoleon cenil.

9) Louis Nicholas Davout (1770-1823), údajně nejschopnější z Napoleonových maršálů. Napoleon jej učinil maršálem roku 1804 a neváhal mu svěřovat samostatné velení. V roce 1806 porazil sám se svým sborem pruskou armádu v bitvě u Auerstaedtu a přispěl tak k celkovému příznivému výsledku tažení. Byl při tažení v Rusku roku 1812, v roce 1813 hájil Hamburk a vzdal se až po Napoleonově porážce. V roce 1815 jej Napoleon učinil ministrem války.

10) Jean Baptiste Jules Bernadotte (1763-1844), původem syn advokáta, který začal po francouzské revoluci rychlou karieru v armádě. Nepatřil však vojevůdcům velkého formátu, spíše měl nadání pro politické pletichy. Maršálem se stal v roce 1804, později z něj Napoleon učinil vévodu z Pontecorvo, avšak nikdy mu plně nedůvěřoval. Nakonec přijal s Napoleonovým svolením nabídku švédských generálních stavů a stal se švédským korunním princem. Napoleon tak doufal ve spojenectví se Švédskem, ale Bernadotte v roce 1813 bojoval proti Francii. Švédským králem se stal v roce 1818, ačkoliv po většinu života byl horlivým republikánem.

11) Pierre Francois Charles Augereau (1757-1816), francouzský maršál, původem syn obchodníka s ovocem, kterému se na rozdíl od mnohých jiných dostalo dobrého vzdělání vzhledem na zámožnost jeho rodičů. Jeho kariera u armády měla rychlý průběh. Maršálem byl od roku 1804, později vévodou z Castiglione. Někdy bývá líčen jako nepřístupný člověk a lakomec, ale některé události z jeho života nasvědčujíc spíše opaku.

12) Karel Filip Schwarzenberg (1771-1820), rakouský diplomat a vojevůdce. Byl vyslancem v Petrohradě, kde se snažil bránit spolku francouzsko-ruskému a v Paříži. V roce 1812 velel rakouskému sboru v Rusku a patřil k diplomatům, kteří vyjednali přistoupení Rakouska k prusko-ruské protifrancouzské koalici v roce 1813. Během tažení v letech 1813-4 proti Francii byl velitelem všech spojeneckých armád. Francouzští a ruští historikové jej mnoho necení, ale nelze mu upřít určité schopnosti, kterými převyšoval řadu svých součastníků. Byl známý rovněž i pro svou otylou postavu, která dala základ k mnoha vtipům mezi jeho odpůrci.

13) Michael von Kienmayer (1755-1828), rakouský generál narozený ve Vídní, který začal svoji karieru u uherských husarů. Ačkoliv se mu nikdy nedostalo většího vojenského vzdělání, dosáhl postupně vysokých hodností a účastnil se válek s Francií. Patřil údajně k nejschopnějším rakouským velitelům a jeho chování tomu v mnohém nasvědčuje. Na konci života byl zemským vojenským velitelem na Moravě.

Hlavní prameny:

Emil Kaláb: Bitva tří císařů (Bitva u Slavkova r.1805), Ant. Odehnal, Brno, 1928

Yorck von Wartenburg: Napoleon jako vojevůdce, díl I., B. Kočí, Praha 1926

Philipp Bouhler: Napoleon. Kometenbahn eines Genies, Georg D. W. Callwey, Mnichov, 1942

Dušan Uhlíř: Slunce nad Slavkovem, Mladá fronta, Praha 1984