Poprava vévody z Enghienu

Odsouzenec byl vyveden na noční povětří. Bylo půl třetí ráno: „ Uvrhnou mě do žaláře?“, zeptal se prý četníků, kteří jej vedli, ale nedostal odpověď. Všechno pochopil za několik vteřin, když stanul před popravčí četou. I nejotrlejším přitomným musela tuhnout krev v žilách, když žádal o kněze, ale odpovědí mu bylo chladné a posměšné: „Snad nechce umřít jako kapucín.“(1). Nezbylo než pokleknout a modlit se. Pak nešťastník povstal a postavil se hlavním. Do noci třeskl výstřel. Jsou tři hodiny ráno, 21.března 1804 a ve Vincennes byl popraven Louis Antoine de Bourbon-Condé, vévoda z Enghienu (2). Stalo se tak bez řádného soudu, neboť předchozí soudní jednání bylo hloupou fraškou, a navíc potom, co byl již dopředu odsouzený vévoda z Enghienu unesen z Bádenska, kde žil v exilu a dopraven proti své vůli do Francie. Jednalo se nepochybně o justiční vraždu, která měla své důvody a původce, avšak je dodnes zahalena určitou rouškou tajemství, neboť mnozí, kteří se celého zločinu aktivně účastnili, se snažili později, kdy došlo k restauraci Bourbonů na francouzském trůně, celou věc zatemnit a především očistit své jméno. Komu tedy měla sloužit tato vražda? Ve Francii, která byla v době Napoleonovi vlády pokrokovým státem s pečlivě vypracovanými zákony? Takové praktiky rozhodně nebyly běžné.

Aby bylo možné nastínit tok událostí, které v osudnou noc vedly k smrti vévody z Enghienu, je třeba vrátit se o několik měsíců zpět, do srpna roku 1803. Tehdy v kruzích francouzské emigrace v Londýně, která se sdružovala kolem hraběte Karla d´Artois (3) uzrál plán, jež měl ve svém důsledku vést k návratu Bourbonů na francouzský trůn a restauraci předrevolučních poměrů. V této době již definitivně přestali věřit tomu, že se Napoleona podaří svrhnout povstáním ve Francii, neboť vzpoura ve Vendée byla definitvně potlačena a nedalo se očekávat, že bude v silách přívrženců starého režimu provést podobný pokus znovu. Neměl-li být tedy Napoleon svržen touto, dalo by se říci přímou metodou, měl být užit vychytralejší plán, který spočíval ve spojení s protinapoleonskou opozicí ve Francii a Napoleonově fyzické likvidaci (4). Takové pikle pochopitelně neušly pozornosti Angličanů, kteří pečlivě sledovali chování francouzské emigrace v Londýně. Anglické vládě se tak otevřely nové perpektivy dalšího postupu a všemožně podporovala emigrantské snažení. Anglie byla totiž od jara 1803 opět ve válce s Francií a způsob řešení sporů tím, že se fyzicky odstranila hlava nepřátelského státu nebyl anglickým diplomatům zcela cizí. V této souvislosti stačí jen okrajově připomenout případ ruského cara Pavla I., do kterého byli Angličané v roce 1801 nepochybně zapleteni (5). Bylo ovšem zřejmé, že odstranění Napoleona bude daleko náročnějším projektem. Jeho hlavní postavou se měl stát Georges Cadoudal, původem bretaňský sedlák, člověk, který nedovedl správně psát ani číst, avšak vynikající mohutnou postavou, bezpříkladnou odvahou a fanatickou oddaností Bourbonům. Nějakým způsobem byl zapleten do všech protirevolučních spiknutí od roku 1793, ale vždy vyvázl bez úhony a dál plnil rozkazy Bourbonů. Svůj podíl měl i na nepodařeném atentátu na Napoleona v roce 1800, po kterém uprchl do Londýna. Ačkoliv neměl žádné vzdělání, vynikal Cadoudal značnou dávkou intelegence a Karel d´Artois mu hluboce důvěřoval. Byl tedy tím pravým, kdo měl provést nejnovější plány Bourbonů. Ty vyžadovaly vedle značné dávky odvahy a osobní statečnosti rovněž určité diplomatické nadání, neboť ještě předtím, než mělo dojít k atentátu na Napoleona, měl Cadoudal vstoupit do jednání s generálem Moreauem (6) a přesvědčit jej, aby v prvním okamžiku, kdy bude Napoleon mrtev a ve Francii zavládne chaos, využil své popularity u armády a provedl státní převrat. Potom měl pozvat do Francie Bourbony a odevzdat jim královskou korunu. Těžko soudit, co vedlo francouzské emigranty právě k osobě generála Moreaua, který byl přeci známý jako odhodlaný republikán, jež Bourbony nenávidí. Je dost možné, že to byla jeho značná ctižádostivost a žárlivost na Napoleona, o které se někteří royalisté, jež jej osobně znali, domnívali, že ho přivede do bourbonského tábora. Jinak by byl Moreau rozhodně ideální figurou pro úlohu, kterou měl sehrát. Byl generálem, který si veškerou polularitu získal v době revolučních válek, u armády oblíbený bezmála tak jako sám Napoleon, který se podle některých jeho konkurence obával, avšak nemohl jej nijakým způsobem odstranit, aby se sám neznemožnil. Bylo tedy na Cadoudalovi, aby jej přesvědčil k účasti na spiknutí.

Drama se začalo odvíjet v noci 21.srpna 1803, kdy Cadoudal se skupinou spiklenců přistál v Normandii na útesu Biville-sur-Mer. Byl vybaven penězi, adresami tajných bytů a skrýší, znal osoby v Paříži, které mu měly být nápomocny. První z těchto osob, se kterou bylo nutno vstoupit do kontaktu, byl generál Pichegru (7). Zvláštní postava celého spiknutí, který dříve patřil k přátelům generála Moreaua a nyní měl vyjednat jeho setkání s Cadoudalem. Pichegru sám byl psanec, zdržoval se v Paříži nelegálně, neboť byl již dříve vypovězen na Guyanu a nyní se vrátil, aby se účastnil spiknutí proti Napoleonovi, s nímž navštěvoval kdysi vojenskou školu v Brienne. Pichegru tedy navštívil Moreaua a snažil se ho přesvědčit ke schůzce s Cadoudalem. Tato fáze spiknutí je dodnes zahalena tajemstvím, zprávy si odporují a celá věc je nejasná, neboť jednání probíhala doslova konspirativni metodou, s největším stupněm utajení. Francouzská policie v té době s maximálním úsilím slídila, ale stále neexistovali žádné hmotné důkazy nějakého spiknutí, které by budily podezření. Nikdo netušil, že Cadoudal a Pichegru jsou v Paříži a nikdo nevěděl o jednáních mezi Pichegruem a Moreauem. Je však zřejmé, že tato jednání se značně protáhla. Moreau patrně nebyl ochoten Cadoudala vůbec přijmout a začalo se ukazovat, jak bláhové bylo v Londýně věřit, že jeho republikánské smýšlení ustoupí ctižádostivosti a žárlivosti na Napoleona. Moreau byl nepochybně ctižádostivý, ale váhal a nebyl schopen se rozhodnout. Několik měsíců průtahů však mohlo být pro celou věc zkázonosných, protože bylo jen otázkou času, kdy všudypřítomná francouzská policie přijde na první důkazy o existenci spiknutí. Cadoudal měl již nepochybně dávno naplánováný způsob Napoleonovi vraždy. Chtěl jej přepadnout s několika muži, až se bude projiždět na koni kolem svého paláce v Malmaisonu, unést a zabít. Bylo již připraveno i několik uniforem konzulské gardy, které si spiklenci chtěli obléct, ale stále chyběl nejdůležitější kámen celé mozaiky, totiž generál Moreau. Ten nakonec prohlásil, že je ochoten všemi prostředky bojovat proti Napoleonovi, ale Cadoudalovi opět vzkázal, že se s ním nesetká a rovněž tak, že odmítá svoji budoucnost jakkoliv spojit s Bourbony. Krátkozraké bylo, že celý plán byl podmíněn právě Moreauovým schválením a spojenectvím s ním. Ukázalo se, že tento slabý bod celého plánu bude asi tím klíčovým, který bude moci za jeho zhroucení. Neexistují jasné důkazy, zda byl Moreau nakonec přesvědčen, aby se spiknutí účastnil (8), ale nakonec se s Cadoudalem přeci jen v lednu 1804 setkal. Nedá se však předpokládat, že změnil svůj váhavý postoj. Leden 1804 se však nakonec klíčovým měsícem pro další průběh událostí stal, ale ze zcela jiného důvodu.

Napoleon byl vždy velmi pečlivý, co se vyřizování státních záležitostí týkalo. I nejmenší drobnost mohla zaujmout jeho pozornost a pak požadoval po odpovědných osobách vysvětlení, byl-li náznak toho, že došlo k nedbalosti. V lednu 1804 se tak stalo, že Napoleon při pročítání papírů z ministerstva spravedlnosti zjistil, že již v říjnu minulého roku zatkla policie dva šuany (9), kteří nebyli až do této chvíle řádně vyslechnuti. Jednalo se o zdánlivě nepříliš významné pochybení, které padalo na hlavu ministra spravedlnosti Regniera, a nezdálo se zprvu, že bude hrát nějakou roli. Napoleon však přesto přikázal, aby se případu ujala vojenská komise a celou věc řádně prošetřila. Dost možná jej k tomu vedlo všeobecné napětí, které panovalo pod povrchem zdánlivě klidného života. Řízením celé věci byl pověřen velice energický Pierre Real, který býval zástupcem prokurátora Komuny v roce 1793. V každém případě první výslechy obou zatčených nevedly k ničemu a nic nenasvědčovalo něčemu mimořádnému. Zvrat nastal 28.ledna, kdy jeden ze zatčených začal vypovídat. Zprávy, které Real předložil Napoleonovi jím otřásly. Vyšlo najevo, že od srpna 1803 je ve Francii Cadoudal. Znělo to jako blesk z čistého nebe, neboť Cadoudalovo jméno bylo dostatečně nechvalně známo a bylo zřejmé, že se připravuje něco, co může být nebezpečné jak pro francouzský stát, tak Napoleona osobně. Stále existovala příliš živá vzpomínka na atentát z prosince 1800, do kterého byl Cadoudal rovněž zapleten, a kdy Napoleon vyvázl jen o vlásek. Ačkoliv ještě nebylo nic jasné, byla přijata speciální bezpečnostní opatření. Napoleon již nechodil bez doprovodu, nevycházel pěšky na ulici, ani nenavštěvoval sám divadlo jako dříve. Okamžitě bylo nařízeno pátrat po spiklencích. Již byla jasná první jména. Cadoudal sice pronásledovatelům brilantně unikal, ale v policejních sítích uvízl jeden z jeho blízkých spolupracovníků a účastníků spiknutí Bouvet de Lozier. 13.února předstoupil Real opět před Napoleona. Nyní již měl konkrétnější zprávy. Opět padlo Cadoudalovo jméno, dále bylo již nezvratně potvrzeno, že vedle něj je v Paříži i Pichegru a především, že Pichegru navštěvuje Moreaua, který tedy zřejmě o celé věci ví a možná je do ní nějakým způsobem zapojen. V hlavních rysech rozkryl Real před Napoleonem Cadoudalův plán na jeho únos a vraždu v Malmaisonu. Objevila se však i poněkud zvláštní zpráva. Totiž ta, že v blízké době má přijet do Francie příslušník bourbonské královské rodiny. Konkrétní jméno nebylo známo. Snad to měl být Karel d´Artois?

V této kritické chvíli se na scéně objevil další pletichář, bývalý francouzský ministr policie Joseph Fouché (10), který vycítil, že nastal okamžik, kdy se je možné vlichotit Napoleonovi a dosáhnout jeho přízně. Ministerstvo policie, které dříve řídil, bylo zrušeno v roce 1802 a Fouché se snažil ukázat chyby tohoto kroku. Pochybení, kterých se krátce předtím dopustil ministr spravedlnosti Regnier, do jehož pravomoci policie nyní patřila, mu hnala vodu na mlýn. Fouché, který na Regniera žárlil, cítil, že začíná další etapa jeho kariery a zasazoval se proto u Napoleona o co nejenergičtější postup proti spiklencům, aby tak dokázal svoji starost o jeho život. Napoleon přemýšlel, neuměl se hned rozhodnout. Od 13. do 15.února proběhly tři těžké dny. Konečně padlo rozhodnutí. V noci z 15.na 16.února byl ve svém bytě zatčen generál Moreau. Napoleon věděl, že riskuje. Vždyť Moreau patřil k nejpopulárnějším velitelům a jejich vzájemná zášť byla veřejným tajemstvím. V novinách otištěná úřední zpráva, která vinila Moreaua z účasti na royalistickém spiknutí, působila jako chabá výmluva. Napoleon se pohyboval na ostří nože. Nebylo možné přesvědčit veřejné mínění, že Cadoudalovo spiknutí je skutečností a ne pouze výmyslem konzulské policie s cílem zbavit se Moreaua, nepřijemného konkurenta. Všechna následující opatření pak na nezasvěceného působila jako divadlo. V Paříži byly od 16.února uzavřeny brány, pány města se stali Napoleonův švagr Murat, jež byl jmenován vojenským guvernérem a Real, kterému byla podřízena veškerá policie. Okamžitě se začalo zatýkat, byly prováděny domovní prohlídky, ale spiklence nebylo možné najít. Vládla nepřehledná situace, represálie policie dostoupily vrcholu, avšak výsledek byl nulový. Veřejné mínění se ostře obrátilo proti Napoleonovi. Někdy 17.února se v pařížských ulicích objevily prvně plakáty s textem: „Nevinný Moreau, přítel národa, otec vojáků, je v okovech! Cizinec, Korsičan, se stal uzurpátorem a tyranem! Francouzi, suďte!“(11). Policie je likvidovala, ale lidé chodili svou podporu demonstrovat k bytu generála Moreaua, kde jeho manželka přijímala denně nepřehledné zástupy. Ani oddaní Napoleonovi stoupenci nevěřili, že by byl Moreau skutečně vinen. Ještě větší policejní represe, vyhláška o tom, že za ukrývání spiklenců hrozí trest smrti, avšak výsledek stále nulový. Sta a sta do civilu převlečených policejních agentů se pohybuje po kavárnách a ulicích, nešetří se ani penězi na donašeče, ale všechno nasvědčuje správnosti veřejného mínění: Žádní spiklenci nejsou, proto je nelze najít.

Konečně 27.únor znamenal zlom. Majitel Pichegruova tajného bytu přišel na policii a za úplatu udal svého nájemníka. Pichegru byl okamžitě zatčen a hned na to v rychlém sledu po sobě padli do rukou policie i pobočníci hraběte d´Artois bratři Polignakové a markýz de Riviere. Byl to rozhodný okamžik. Znamenalo to, že spiknutí skutečně existovalo a bylo opravdu řízeno z Londýna. Tedy i Moreau byl do něj zapleten. Napoleonova popularita okamžitě stoupla. Veškeré nejistoty minulých dnů byly zažehnány. Z významných účastníků spiknutí zůstával na svobodě již pouze Cadoudal. Mezitím probíhaly nové výslechy. Většina zatčených, vyjma Moreaua, který všechna obvinění proti sobě popíral, se přiznala a před vyšetřovateli zhruba rozprostřeli plán spiknutí. Znovu se objevilo to, co zde již bylo před několika dny. Totiž, že k zahájení akcí má přijet do Francie některý z bourbonských princů, ale konkrétní jméno opět nepadlo. Očekávalo se, že se vylodí na stejném místě jako dříve Cadoudal, takže k mysu Biville byl vyslán generál Savary (12), jež se účastnil výslechů, aby sledoval pobřežní pásmo a signalisoval proplouvajícím lodím. Jediný výsledek, kterého zde Savary dosáhl, bylo své prochlazení, se kterým se vrátil do Paříže, aby se léčil. Kdo měl být tedy tím princem, který má přijet do Francie? Výpovědi zatčených napovídali, že připluje z Anglie, avšak teď už se to nezdálo tak pravděpodobné. Stalo se tak, že 7.března padlo poprvé během celé aféry jméno vévody z Enghienu. Při rozhovoru s Napoleonem na něj upozornil Talleyrand. Také padlo jméno Dumouriezovo (13), který se měl u vévody z Enghienu zdržovat a jež byl Napoleonem pokládán za nebezpečnou figuru. Talleyrand tu rozvinul značně odvážnou a nepříliš pravděpodobnou konstrukci, pro kterou neexistoval jediný důkaz a podle které to byl právě vévoda z Enghienu, jež je do celého spiknutí zapleten a má přijet do Francie. V tomto okamžiku však zněla jeho slova důvěryhodně hlavně tehdy, bylo-li jméno Enghienovo spojeno se jménem Dumouriezovým. Co však vedlo politického pleticháře Talleyranda k tomu, aby obvinil vévodu z Enghienu z účasti na spiknutí? Navíc v této chvíli stále ještě nebyl zatčen Cadoudal, od jehož výslechu si bylo možno slibovat nové poznatky. Jaký tedy mělo smysl upozorňovat na Enghiena, který ve skutečnosti neměl ani potuchy o v Londýně naplánovaném spiknutí?

Talleyrand se v této chvíli chtěl především Napoleonovi vlichotit zájmem o jeho život a svou ostražitostí. A nikoliv v druhé řadě mínil zastrašit Bourbony, neboť se stále obával o svůj osud v případě restaurace předrevolučních poměrů (14). Pak už bylo všechno výsledkem chladných úvah. Nedorazil-li totiž bourbonský princ z Londýna do Normandie, aby ho zde mohl Savary zatknout, bylo třeba se rozhlédnout po nějakém jiném, který by byl snáze dosažitelný než třeba d´Artois v Londýně. Tomuto požadavku vyhovoval vévoda z Enghienu dokonale, protože žil v exilu v Bádensku, doslova jen několik kroků od francouzské hranice. Od tohoto okamžiku se již Talleyrand nevzdal své teorie o zločinném spolčení Enghiena se spiklenci a neustále nabádal Napoleona k jeho zatčení. Navíc každá následující hodina a každý následující den přinášeli nová zjištění o šířce a rozsáhlosti spiknutí a Napoleona to jen utvrzovalo v myšlence na potrestání Bourbonů.

8.března se částečně doznal Moreau. Napsal Napoleonovi z vězení dopis, ve kterém prohlásil, že dosud lhal, tvrdil-li, že se nikdy nesetkal se spiklenci. Přiznal se, že jej navštívil Pichegru a rovněž přiznal, že na jednu schůzku přivedl Cadoudala, se kterým však on sám nepromluvil ani slovo. V každém případě to ale dokazovalo, že Moreau o spiknutí věděl a neohlásil jej úřadům. Byl to rozhodný zlom, neboť až do této chvíle všechno popíral a stále měl celou řadu stoupenců, kteří sice nyní, když již byly známy přesvědčivé důkazy, připouštěli existenci royalistického spiknutí, tvrdili však, že Moreau sám nemá s celou věcí nic společného a odhaleného spiknutí má být využito k jeho odstranění. Nyní, doznal-li se, že věděl o přítomnosti Pichegrua a Cadoudala v Paříži, nebylo už pochyb o jeho provinění. Jeho silná pozice postupně slábla, ztrácel své přívržence a zůstával osamocen. Naopak Napoleonovi, který se v jeho osobě skutečně zbavoval nepříjemného konkurenta, hrálo vše do karet. Mohl znovu uvažovat o tom, jak zakončit celou aféru. Hned následujícího dne byl tajnými policisty na jedné pařížské ulici poznán Cadoudal. Došlo k honičce po dvorech domů, když byl zahnán do úzkých, vytáhl na své pronásledovatele pistoli a jednoho z policistů zasřelil. Pak se bránil holýma rukama a několik dalších jich zranil. Nakonec jej ale přesila přemohla. Tyto dva dny, kdy se přiznal Moreau a byl zatčen Cadoudal, byly dny horečného uvažování. 9.března se již zdálo, že krize je s Cadoudalovým zatčením skončena, ale zasvěcení tušili, že cosi bude ještě následovat. Konečně 10.března svolal Napoleon poradu, které se zúčastnili dva zbývající konzulové, ministr zahraničí Talleyrand, ministr spravedlnosti Regnier a Fouché. Bylo zřejmé, že Napoleon sám se již rozhodl o osudu vévody z Enghienu, chtěl však schválení svých blízkých spolupracovníků. Pleticháři Talleyrand a Fouché jednoznačně podporovali myšlenku na jeho zatčení. Oba vedly spíše osobní propěchářské důvody, než zájem o blaho Francie. V opozici byli ministr spravedlnosti Regnier a druhý konzul Cambacéres (15). Důvody byly jednoznačné. Neexistoval jediný důkaz o spolčení vévody z Enghienu se spiklenci a zároveň jeho zatčení znamenalo porušení suverenity cizího státu, kde žil. Nenálezali nic, čím by mohlo zatčení a proces prospět Francii. Cambacéres poměrně obratně argumentoval, ale bylo mu zřejmé, že o Enghienově osudu je již rozhodnuto. Napoleon se obvykle nedal ovlivnit svým okolím. I toto byl ten případ: „Stal jste se příliš skoupým na bourbonskou krev.“, (16) odpověděl Cambacéresovi. Nebylo to spravedlivé, neboť Cambacéres byl jedním z těch, kteří hlasovali pro smrt Ludvíka XVI. s odkladem a rozhodně nebyl přívržencem Bourbonů. Tušil však, že nyní může být prolévání bourbonské krve pouze na škodu Francii. Tím skončila diskuse. Talleyrand a Fouché dosáhli svého. Bylo rozhodnuto zatknout a soudit vévodu z Enghienu. Napoleon byl pevně rozhodnut, ačkoliv některé momenty v jeho chování, která následovaly v příštích hodinách, naznačovaly, že by přece jen mohl změnit názor.

Úkol unést vévodu z Enghienu z bádenského městečka Ettenheimu, kde žil v exilu od září roku 1801, připadlo poněkud paradoxně na příslušníka bývalé předrevoluční šlechty, jednoho z mála, kteří přetrvali ve francouzských službách až do tohoto okamžiku, generála Caulaincourta (16). Po předchozích přípravách překročil v noci na 15.března hranice a v čele oddílu dragounů dorazil do Ettenheimu, kde vtrhli do domu vévody z Enghiemu. Nebylo zde k nalezení nic, co by nasvědčovalo jeho spojení s Cadoudalem a spiklenci. Jen jeden člověk z vévodova okolí nesl jméno, které se v německé výslovnosti podobalo jménu Dumouriezovu. Jednalo se o obyčejnou záměnu, ale neboť scházely jiné důkazy, postačil tento. Brzy se ukázalo, že se jedná o omyl a skutečný Dumouriez zde nikdy nebyl. V té chvíli byl již ale vévoda z Enghienu na nedobrovolné cestě do Francie. V prvním okamžiku si ani neuvědomoval vážnost svého postavení, ale zřejmě mu začala docházet v okamžiku, kdy byl uvězněn ve štrasbuské citadele. 20.března vydal Napoleon rozkaz k přípravě soudu a převozu vévody z Enghienu do Vincennes. Jmenováním soudců pověřil vojenského velitele Paříže, svého švagra, generála Murata. Jeho úloha je v dění následujících hodin rovněž značně rozporuplná. Někteří součastnící, jako třeba paní de Rémusat (17), tvrdili, že patřil k těm, kteří trvali na Enghienově popravě a celou věc Napoleonovi našeptali. Je zřejmé, že ve skutečnosti tomu tak nebylo, neboť Murat se neúčastnil žádného z klíčových jednání, kde padlo rozhodnutí o Enghienově únosu, ale zároveň se nikdy nestavěl vysloveně na odpor svému švagrovi. Zřejmě věděl o přípravě celé věci již hodně předem, ale stále zůstával nezúčastněn na okraji celého dění. To se změnilo právě 20.března, kdy bylo na něm, aby rozhodl o složení vojenského soudu. Časně zrána odjel Murat k Napoleonovi do jeho zámku Malmaisonu, kde mezi nimy došlo k bouřlivému rozhovoru, v němž žádal, aby nebyl do celé věci zatahován a zřejmě rovněž otevřeně vyjádřil svůj názor, kterým ji pokládal za protizákonou. Napoleon zůstal neoblomný. Pohrozil Muratovi, že jej zbaví úřadů a hodností, pokud nesplní rozkaz, ale ke konečnému rozhodnutí nedošlo. Murat zůstal na vahách. Nechtěl tedy alepoň sám říci jména těch, kteří mají v soudu zasednout a čekal. K večeru se do jeho rezidence dostavil generál Savary, který přinášel od Napoleona přímý rozkaz k jmenování soudců i s návrhy jmen a instrukcí: „Vyrozuměte členy komise, že se v noci musí soud skončit a nařiďte aby rozsudek, bude-li znamenati smrt, o čemž nepochybuji, byl hned proveden a odsouzenec zakopán na některém dvoře pevnosti.“ (18) Murat se však stále neodhodlal, ačkoliv mu hrozila roztržka s Napoleonem. Řekl tedy Savarymu, že jména, která jsou v rozkaze uvedena jsou zřejmá a není již třeba, aby se on sám v celé věci angažoval, bylo-li již složení komise určeno. Savary však na podpisu trval s tím, že se jedná spíše o formalitu, danou úřádem vojenského velitele Paříže. Murat tedy nakonec podepsal. Jeho úloha tak nebyla nikterak slavná, jak bývá někdy líčena. Ve skutečnosti nedokázal v obavě o svůj osud zasáhnout v Enghienův prospěch a chtěl si tedy alespoň zachovat čisté ruce poněkud pokryteckým chováním. Nepodařilo se mu ale ani to.

Vzhledem k těmto průtahům byl vévoda z Enghienu před své soudce přiveden až v jednu hodinu po půlnoci. Nový výslech nevedl k ničemu. Vévoda z Enghienu opět popřel své spojení se spiklenci ve Francii a tvrdil, že nezná osobně ani Cadoudala, ani Dumourieza. K žádným novým zjištěním nedošlo. Obžalovaný tak byl opět odveden do své cely, aby soud mohl tajně rokovat o jeho vině. Je zřejmé, že celý průběh procesu byl i některým přítomným soudcům proti mysli, avšak generál Savary dohlížel, aby vše směřovalo ke svému cíli. Následovalo hlasování, které shledalo vévodu z Enghienu jednohlasně vinným v rozsahu obžaloby. V textu rozsudku však chyběly paragrafy, podle kterých byl odsouzen. Soudci je totiž neznali a čekalo se na jejich pozdější doplnění. Hned jak padlo poslední slovo, uchopil předseda komise, hrdina od Bastily, plukovník Hulin, pero a chtěl sepsat žádost Napoleonovi o milost pro odsouzeného. Savary mu jej vytrhl z ruky: „Vaš úkol je skončen, ostatní je už má věc.“ (19) Poprava byla provedena ještě té samé noci. Tělo odsouzeného pak vhodili do hrobu, jež byl vykopán odpoledne předchozího dne, ještě předtím, než byli vůbec jmenováni jeho soudci. Zdá se, že vše bylo naplánováno až do nejmeších detailů, neboť i dopis, který napsal vévoda z Enghienu Napoleonovi z vězení, obdržel adresát teprve po popravě a zdálo se, že začal pochybovat. Alespoň navenek chodil Napoleon zasmušilý a prý se i vyjádřil v tom smyslu, že četl-li by list dříve, dal by nepochybně odsouzenci milost (20). Savaryho přičiněním a nepochybně i na Talleyrandův zásach se však stalo, že dopis byl doručen pozdě, nebo spíše poprava byla provedena až příliš rychle, čímž byl vlastně splněn původní Napoleonův rozkaz, ale snad až příliš svědomitě.

Nedlouho potom proběhl proces s ostaními spiklenci. Je až zarážející, jak značnou dávku velkomyslnosti tu Napoleon projevil. Bratři Polignakové a markýz de Riviere, pobočníci hraběte d´Artois a aktivní účastníci spiknutí dostali milost, ačkoliv jejich pán je zanechal svému osudu a ani o jejich omilostnění z Londýna nežádal.

Milost nabízel Napoleon rovněž Cadoudalovi. Cenil si jeho odvahy a pevného charakteru, který jinak na mnohých lidech ze svého okolí postrádal. Vzkázal mu tedy, že požádá-li o úplnou milost, dostane ji a navíc jej přijme do svých služeb, uděla plukovníkem a svěří mu velení. Nezávisle na tom požádal o milost pro Cadoudala rovněž Murat, který se tak patrně snažil napravit svoji slabost v době Enghienovy popravy. Psal Napoleonovi, že pokud již dostali milost Polignakové a de Riviere, není důvod neomilostnit rovněž Cadoudala, za které se on sám zaručí a učiní jej svým pobočníkem. Obě tyto nabídky dokazují, jakou vysokou prestiž a vážnost si získal prostý sedlák Cadoudal u svých nepřátel, kteří si jej vážili nesrovnatelně více než jeho bourbonských velitelů. Dalo se však čekat, že Cadoudal odmítne všechny nabídky, neboť mu bude proti mysli změnit stranu za kterou bojoval a v jejíž věc věřil. Nakonec byl tedy Cadoudal s několika dalšími popraven v Paříži na náměstí de Gréve. Jeho přáním bylo, aby byl popraven jako první, aby tak jeho spolubojvníci šli na smrt s jistotou, že on nepřežil.

Sporným bodem pak byla smrt generála Pichegrua, který byl nalezen jednoho dne oběšený ve své cele. Napoleonovi odpůrci se domnívali, že byl zavražděn na jeho rozkaz, ale nezdá se to příliš pravděpodobné. Napoleon sám později tvrdil, že zavraždit Pichegrua by bylo přeci zbytečné, neboť nebyl problém jej nechat legální cestou za účast na spiknutí odsoudit k smrti. A on, podle svých slov, nedělal zbytečné věci.

Omilostněn byl také generál Moreau. Jeho úloha na spiknutí nebyla plně objasněna a tak mu Napoleon změnil trest vězení, ke kterému byl odsouzen, na možnost vycestování z Francie. Moreau se pak usadil v Americe a Napoleon se tak celkem bez problémů zbavil jednoho z největších konkurentů, který by mu v době přípravy císařství byl značně nepříjemný, neboť se nikdy netajil svým odporem k tomu, jak Napoleon postupně likviduje republikánské zásady, na kterých Moreau stavěl.

 

Nejčernějším a nejvíce pochybným bodem tak zůstala Enghienova poprava. Pravdou ale je, že se Napoleon nikdy nepokusil setřást ze sebe odpovědnost a vždy tvrdil, že byla nutná v zájmu Francie, dokonce se později na ostrově sv.Heleny zastal Savaryho, který byl některými pamětníky označován jako hlavní strůjce celé věci, o což se zasloužil svou příznačnou a všemi viděnou aktivitou, s jakou plnil udělené rozkazy, zatímco Talleyrand, který byl daleko více na vině, svůj podíl na únosu a odsouzení Enghiena obratně skrýval dlouhá léta a po Napoleonově porážce sloužil Ludvíku XVIII. O své nezainteresovanosti na popravě dokonce přesvědčil i otce vévody z Enghienu, prince de Condé, se kterým se setkal v roce 1818. Naopak tvrdil, že se všemi prostředky snažil život jeho syna uchránit a to tak obratně, že mu starý muž padl kolem krku a se slzami v očích dlouze děkoval. Dokonce prohlašoval, že den před plánovaným Enghienovým únosem mu poslal dopis, v němž jej varoval před tím, co se připravuje. Nebyla to samozřejmě pravda. Již po Napoleonově porážce v roce 1814 si dal velkou práci, aby získal a zničil veškeré dokumenty, které ho v této věci usvědčovaly. Částečně se mu to i povedlo, neboť tehdejší veřejné mínění kladlo hlavní podíl odpovědnosti na Napoleona osobně, Murata a Savaryho, přičemž Napoleonův podíl je neoddiskutovatelný a jen těžko omluvitelný, avšak Murat byl v celé věci angažován jen okrajově a Savary, jak je vidět, jen poslušně vykonával rozkazy. Na Enghienově popravě trval rovněž Fouché. Jeho úloha je značně rozporuplná. Zřejmé je, že zprvu popravu prosazoval a stavěl se za Talleyrandovo mínění, ale patrně předvídal obtíže, ke kterým dojde v celoevropském měřítku, bude-li věc uskutečněna. Prosazoval-li tedy popravu, činil tak ryze ze svých osobních důvodů, jimiž mohly být intriky proti ministru spravedlnosti Regnierovi a vůbec snaha zalíbit se Napoleonovi, ale po jejím provedení již jeho osoba příliš splynula s postavou Talleyrandovou, takže velmi záhy obrátil a o celé věci se vyjádřil jako o omylu, který je podle jeho slov horší než zločin (21), neboť může ohrozit velmocenské postavení Francie v Evropě. Ostatně vzájemná nesnášenlivost mezi Talleyrandem a Fouchém byla dost dobře známa, často je však spojovaly společné cíle i prostředky, kterými jich chtěli dosáhnout.

V Evropě vzbudila zpráva o popravě vévody z Enghienu zděšení a obavy, tím větší, čím byl ten či onen stát od Francie vzdálenější, neboť bádenský kurfiřt, jehož svrchovanost byla bezpříkladně a protiprávně narušena, si netroufl ani formálně protestovat, naopak se později nechal informovat, zda byla francouzská strana spokojena s chováním bádenských úřadů. Ve vzdáleném Petrohradě však zapůsobila Enghienova poprava jako blesk z čistého nebe, jež byl o to hrozivější o co byl nečekanější. Jestliže se Napoleon po smrti cara Pavla I. ještě nevzdával myšlenky na spojenectví s Ruskem a zdálo se, že alespoň v prvních dnech vlády byl nový car Alexander I. jeho myšlenkám nakloněn, ukázalo se, že nyní již zřejmě nebude možné o nějaké spolupráci uvažovat a skvělá práce francouzských diplomatů vyjde naprázdno. Na ruskou protestní nótu totiž francouzská strana odpověděla sice kultivovanou formou a diplomatickým jazykem, avšak o to více se obsah dotkl ruského cara. Říkalo se zde asi tolik, že vévoda z Enghienu usiloval o Napoleonův život a bylo proto nutno jej zatknout a soudit, ačkoliv žil na území jiného státu, přičemž Francie by nikdy nic nenamítala, kdyby ruský car nechal zatknout vrahy svého otce Pavla I., ačkoliv by žili za ruskými hranicemi. Víc nic. Toto stačilo, neboť bylo veřejným tajemstvím, že vrazi Alexandrova otce, příslušníci vysoké ruské šlechty, se těší nejvyších poct a úřadů přímo u dvora. Poprava vévody z Enghienu tak přispěla k urychlení roztržky s Ruskem, která měla vyvrcholit válkou v roce 1805 a vlastně trvat až do uzavření Tylžského míru v roce 1807.

Celá věc má ale i jiný aspekt. Mluví o něm hlavně ti, kteří chtějí Napoleona obhajovat a hledají tak v celé Enghienově aféře nějaký světlý bod (22). Argumentují hlavně tím, že Enghien sice nebyl zapleten do Cadoudalova spiknutí, což je prokázáno nad všechnu pochybnost, ale ve skutečnosti měl vždy tendenci intrikovat proti francouzské vládě. Během výslechů, které byly vedeny po jeho zatčení, se k tomu také přiznal. Na otázku, zda byl ve spojení s anglickými agenty a spiklenci odpověděl negativně, ale na dotaz, zda hodlal v budoucnu vstoupit do anglických služeb: „Ano, abych osvobodil svoji vlast.“ Obdobně zněla odpověď, zda by bojoval proti současné Francii: „Condé se může do své vlasti vrátiti jedině se zbraněmí.“ (23) A nakonec je rovněž pravda, že Enghien již proti Francii bojoval v dřívějších válkách. Za to tedy mohl být souzen a opravňovalo by to i trest, který byl vynesen. Ovšem musel by být přistižen na francouzském území a nikoliv unesen. V tomto případě zůstává jeho poprava justiční vraždou, která Francii nijak zvlášť neprospěla. Pokus ospravedlnit ji tím, že nikdy potom se již royalisté nepokusili zosnovat atentát na Napoleona, rovněž neobstojí.

Pravdou ale zůstává, že Enghienova aféra vzbudila tolik ohlasu hlavně proto, že popraveným byl příslušník bourbonské rodiny, spřízněné s předními evropskými panovnickými domy. Byl ji by jím někdo jiný, byl by jeho osud dnes patrně zapomenut.

 

Vysvětlivky:

1) Autorem těchto slov byl údajně generál Savary, nechvalně proslulý v celé Enghienově aféře. Viz: Lacour-Gayet, Napoleon, jeho život, dílo a doba, Fr. Borový, Praha 1931, str. 216

2) Vévodové z Enghienu patřili původně ke staré francouzské šlechtě, rod vymřel po meči v roce 1475 a od roku 1507 nosil titul vždy nějstarší syn knížete Condé. K předkům popraveného vévody Enghienského patřil i Ludvík II., kníže Condé, proslulý válečník z doby Ludvíka XIV. (vítěz např. z bitvy u Rocroi roku 1643). Tak byl celý rod spřízněn i s francouzskou královskou dynastií, svrženou v roce 1792. Louis Antoine de Bourbon-Condé patřil k jejím nejmladším potomkům.

3) Karel, hrabě d´Artois (1757-1836) byl mladším bratrem francouzského krále Ludvíka XVI. (1754-1793, králem Francie v letech 1774-1792), který byl svržen v roce 1792 z  trůnu a popraven v lednu 1793. Od revoluce žil v exilu, do Francie se vrátil až po Napoleonově porážce, kdy se francouzským králem stal druhý z bratrů Ludvíka XVI., Ludvík, hrabě Provencalský (1755-1824), který vládl jako Ludvík XVIII. Po jeho smrti se stal Karel d´Artois francouzským králem jako Karel X. Byl svržen revolucí v roce 1830 a dožil v Praze na Pražském Hradě.

4) Podobný pokus realisovali royalističtí spiklenci již v roce 1800. Tehdy měl být Napoleon zabit explozí bomby cestou do opery. K atentátu došlo 24.prosince v Paříži v ulici Sv.Nikase, avšak Napoleon vyvázl nezraněn. Za oběť mu padli tři náhodní chodci, několik dalších bylo zraněno. U Napoleonova kočáru se pouze rozbila skla.

5) Na sklonku své vlády se ruský car Pavel I. přiklonil k profrancouzské politice. Uvažovalo se o tažení do Indie, které mělo být zaměřeno proti anglickému koloniálnímu panství a zdálo se, že Francie získá v Rusku odhodlaného spojence, ačkoliv s poněkud nevyzpytatelným vládcem v čele, neboť Pavel I. trpěl duševní chorobou. Okolnosti jeho smrti v noci z 23. na 24.března 1801 byly nejasné. Došlo k palácovému převratu, do kterého byla zapletena vysoká ruská šlechta, je dost zřejmé, že o plánu vraždy věděl i budoucí car, Pavlův syn, Alexander. Druhého dne oznámily noviny, že car utrpěl záchvat mrtvice. Z celoevropského hlediska znamenala Pavlova smrt postupné zastavení sbližování s Francií a opětovný příklon k Anglii. Uvažuje se proto, že do plánu palácového převratu byli zapleteni i Angličané, nebo o něm alespoň předem věděli. Napoleon sám o jejich účasti na vraždě nepochyboval: „Minuli mne 3.nivosu (poz.: tj.atentát z 24.prosince 1800), ale zasáhli mne v Petrohradě.“, prohlásil prý, když se dozvěděl o carově smrti. Viz: Albert Zacharovič Manfred: Napoleon Bonaparte, Svoboda, Naše vojsko, Praha 1983, str. 296

6) Jean Victor Moreau (1763-1813), znamenitý francouzský generál, který od roku 1792 bojoval v revolučních válkách. Patřil k Napoleonovým oponentům a po odhalení Cadoudalova spiknutí musel odejít do exilu do Ameriky. V roce 1813 přijal pozvání ruského cara Alexandra I. a měl s ruskou armádou bojovat proti Napoleonovi. V jednom z prvních střetnutí, v bitvě u Drážďan, byl však zasažen dělovou koulí. Zemřel nedlouho potom v Lounech.

7) Charles Pichegru (1761-1804), francouzský generál, původně republikán, účastník revolučních válek, má zásluhy např. za vítězství nad Rakušany u Fleurus roku 1794, později se však dal zlákal do royalistického tábora a byl proto zbaven velení. Vstoupil do aktivní politiky, v roce 1797 byl vypovězen na Guayanu, odtud uprch do Londýna, v roce 1799 byl v ruské armádě při tažení proti Francii a nakonec se účastnil Cadoudalova spiknutí, kdy byl zatčen a zemřel za nejasných okolností ve vězení.

8) Jednoznačným přívržencem teorie o přímém spojení Moreaua a spiklenců byl např. německý autor Phillipp Bouhler ve své práci Napoleon, Kometenbahn eines Genies, vyšlé v Mnichově v roce 1942. Naopak odpůrcem této teorie je jeden z největších napoleonských historiků Jevgenij Tarle. Ve svém díle Napoleon, vydaném v Moskvě v roce 1941, naznačuje, že Moreau sice o celém spiknutí věděl a nic neohlásil, ale aktivně se ho odmítl účastnit.

9) Šuany se původně nazývali royalističtí povstalci z Vendée. Původem k tomuto označení bylo jméno jednoho z jejich vůdců, který padl v boji, Jeana Chouana, vlastním jménem Cottereaua (1757-1794). Postupem času se toto označení rozšířilo na všechny royalistické odpůrce revoluce v západní Francii a používalo se i za Napoleona ve smyslu royalistických spiklenců.

10) Joseph Fouché (1763-1820), francouzský politik, jako člen Konventu hlasoval pro smrt Ludvíka XVI., byl ministrem policie v letech 1799-1802, kdy bylo ministerstvo zrušeno. Po jeho obnovení v roce 1804 zastával opět tento úřad, od Napoleona obdržel titul vévody Otrantského. Po Napoleonově pádu byl členem prozatimní vlády a nakonec sloužil i Ludvíku XVIII. jako jako vyslanec v Drážďanech. Bourboni mu však nikdy nezapomenuli jeho hlasování pro smrt Ludvíka XVI. a chovali k němu skrytou zášť. V roce 1816 tak byl zbaven úřadu a dožil v Terstu. Jeho jméno je spjato s dokonalým řízením policie jako všesledující a všudypřitomné složky státu. Za jeho působení na ministerstvu policie byly zavedeny některé praktiky, které jsou běžné dodnes. Byly například různě značeny pasy tak, aby jeho držitel netušil o co se jedná, avšak aby první policejní úředník, který dostane pas do rukou věděl podle odstřiženého růžku nebo jiné značky, že se jedná o osobu nepřátelskou státu.

11) Albert Zacharovič Manfred: Napoleon Bonaparte, Svoboda, Naše vojsko, Praha 1983, str. 341

12) Anne Jean René Maria Savary (1774-1835), francouzský generál, nejprve sloužil jako pobočník generála Desaixe, který včasným příchodem na bojiště rozhodl bitvu u Marenga roku 1800, avšak sám byl v boji zabit. Napoleon, jež spěchal k umírajícímu Desaixovi, nalezl nad jeho tělem dva pobočníky; Savaryho a Rappa. Dojat jejich oddaností, přijal je do svých služeb. Rapp se proslavil v mnoha bitvách svou statečností, Savary plnil i jiné úlohy než na bojišti. Zapojil se do rozkrytí Cadoudalova spiknutí, aktivní úlohu hrál i při popravě vévody z Enghienu. Později se stal vévodou z Roviga, za restaurace Bourbonů poslán do exilu na Maltu, odkud uprchl a za Ludvíka Filipa velel v Alžíru.

13) Charles Francois Dumouriez (1739-1823), francouzský generál, značně kontroverzní postava. Byl velitelem během revolučních válek, porazil Rakušany v rozhodující bitvě u Jemmapes. Nakonec ale dezertoval k protivnikovi. Stalo se tak po bitvě u Neerwinden roku 1793, kde byla jemu svěřená armáda Rakušany poražena. Dumouriez tehdy navrhl rakouskému veliteli Koburkovi, že vyklidí Belgii, nebude-li mu bráněno, aby se zbytkem armády pochodoval na Paříž a provedl tam státní převrat. Jako důkaz svých slov mu předal několik zadržených komisařů Konventu. Jeden z důstojníků, pozdější Napoleonův maršál Davout, však prohlásil Dumourieze za zrádce, nechal po něm střílet a ten musel prchnout pod ochranu rakouských vojáků. Ve Francii byl vždy pokládán za royalistického zaprodance a zrádce, ačkoliv si předtím získal znamenitou pověst.

14) Jevgenij Tarle: Talleyrand, Naše vojsko, Praha 1950, str.91

15) Jean Jacques Cambacéres (1753-1824), francouzský státník, který zahájil kariéru jako předseda trestního soudu v roce 1791. Byl členem Konventu, autorem reformy soudnictví, rovněž tak položil základy k Napoleonovu civilnímu zákoníku. Za Napoleona byl druhým konzulem a od roku 1804 arcikancléřem říše a předsedou senátu. V roce 1808 obdržel titul vévody Parmského. V závěru Napoleonovi vlády se dostal několikrát do rozporu s císařem, když byl proti rozvodu s císařovnou Josefinou a rovněž proti tažení do Ruska v roce 1812. V letech 1812-1813 spravoval říši v době Napoleonovi nepřítomnosti. Během stodenního císařství v roce 1815 jej Napoleon udělal ministrem spravedlnosti. Po definitivní Napoleonově porážce byl Ludvíkem XVIII. poslán do exilu, ale již v roce 1818 rehabilitován.

16) Armand de Caulaincourt (1772-1827), francouzský generál a diplomat, příslušník předrevoluční šlechty. V letech 1807-1811 byl Napoleonovým vyslancem v Rusku.

17) Klára de Rémusat (1780-1821), dvorní dáma císařovny Josefiny. Známa je především pro své paměti, které sepsal po Napoleonově porážce.

18) Lacour-Gayet, Napoleon, jeho život, dílo a doba, Fr. Borový, Praha 1931, str. 214

19) Jevgenij Tarle: Napoleon, Naše vojsko, Praha 1950, str.139

20) Tamtéž

21) Emil Ludwig, Napoleon, Melantrich, Praha 1930, str.184, klade slova o omylu, jež je horší než zločin do úst Talleyrandovi. Ve skutečnosti se však jedná o Fouchého výrok. Neznamená to ovšem, že by Talleyrand, který byl ve skutečnosti v evropské politice zběhlý více než jeho konkurent, nepředvídal problémy, které z celé věci mohou vzejít. Byl však veden již popsanými důvody.

22) Philipp Bouhler, Napoleon, Kometenbahn eines Genies, Verlag Georg D. W. Callwey, Mnichov 1942, str. 91

23) Emil Ludwig, Napoleon, Melantrich, Praha 1930, str.184