Lesk a bída Napoleonova dvora

Paříž, 2. prosince  1804: V šest hodin ráno oznámily výstřely z děl společně se zvoněním zvonů začátek velkolepého dne, který měl být skvostnější a skvělejší než cokoliv, co Francie dosud ve svých dějinách zažila. Velkolepý obřad korunovace měl zakončit období oslav, které následovalo potom, co Napoleon přijal na návrh senátu císařskou korunu. Od 18. května 1804 tak stanul v čele Francie poprvé od roku 1792 panovník, který však ke své koruně nepřišel z „Boží vůle“ jako všichni ostatní tehdejší vladaři, ale byl svým způsobem vyvolen národem. Napoleon to také často zdůrazňoval, ale přesto anebo právě proto se za každou cenu snažil, aby jeho panovnický dvůr, jeho šlechta, hlavní město a vše k tomu náležející zastínilo celou Evropu, kde zemím vládli panovníci z rodů, v niž se koruna dědila několik století, obklopeni šlechtou věhlasných jmen, jejíž předkové umírali na všech bojištích tehdy známého světa a dodali tak svým erbům náležitého lesku. Proto také Napoleon volil císařský titul, pro Francii zcela neznámý, ačkoliv třeba Talleyrand (1), těšící se v té době stále ještě přízni, nabádal jej k návratu ke království:“…titul, který nosím, je větší. Ještě trochu neurčitý, slouží obraznosti.“, odpověděl prý Napoleon na jeho naléhání (2). A nástup nového císaře mezi ostatní panovníky měl být skutečně velkolepý.

 

Dosud neexistovala šlechta, která by císaře obklopovala a dosud se přísahala věrnost republice, ale oslovení občan mělo napříště postupně vymizet, ačkoliv zřízení šlechtických titulů mělo přijít teprve později:“Bude to bizarní, císař bez šlechty kolem svého trůnu.“, prohlásil prý Napoleonův strýc kardinál Fesch večer před korunovací. Napoleon měl však jasno:“ Strýčku, Paříž nebyla vystavěna za den; při smýšlení jaké tu bylo, bylo pro mě snadnější znovuzříditi trůn, než obnoviti šlechtu. Nicméně i ona tu bude…zdobí a podpírá stát.“(3) Stalo se tak dekretem senátu z 30. března  1806, kterým bylo dvanáct území povýšeno na vévodství, a dalšími dekrety, kterými nová císařská šlechta dostala všechny tituly šlechty předrevoluční až na titul markýze. Nicméně zatím existoval pouze trůn, obklopený novými hodnostáři, kteří dostali své funkce na základě Napoleonem podepsaného dekretu, vydaného společně s dekretem o dědičném císařství. Napoleonův bratr Josef tak dostal oficiální titul „prvního hodnostáře císařství“, čtrnáct generálů se stalo maršály, rovněž bylo stanoveno, že členům císařské rodiny je nutno dávat titul Císařská Výsost, vysokým hodnostářům Nejjasnější Výsost, ministrům Excelence a maršálům Pan Maršál. Prostý občan Francie, který již pomalu přestával občanem být, se to, aniž by se divil, dozvěděl z úřední zprávy v Moniteuru. A protože mělo být zachováno dekorum, bylo nutno brát všechny tyto věci vážně. 18. května večer se tak u Napoleona konala schůzka ministrů, při které se císař ani jednou nepřeřekl v novém způsobu oslovování, ačkoliv některým jiným přítomným to dělalo problémy.

 

S novým císařstvím musel být rovněž stanoven nový národní svátek. 15.srpen, den kdy se Napoleon narodil, se jím stal až v roce 1806. Prozatím, poněkud příznačně, přetrval 14.červenec, den, kdy byla dobyta Bastila. V tento den chtěl Napoleon rozvinout na velkolepých oslavách veškerou krásu nového režimu, aby tak oslnil nejen obyvatelstvo, ale především zahraniční diplomaty a hosty. Protože však v roce 1804 připadl 14.červenec na sobotu, bylo rozhodnuto slavit až druhý den, neboť se očekávalo, že v neděli přijde více diváků. Velkolepější a lépe režírované divadlo Paříž do té doby neviděla. Nejprve byla sloužena velká mše, na kterou se císař i císařovna dostavili každý ve zvláštním průvodu. Napoleon přijel koňmo, obklopen nově jmenovanými maršály, oblečenými v hedvábí a zlatě. Rovněž císařovna budila skvostný dojem:“V ten velký den se objevila oblečena do šatu z růžového tylu, posetého stříbrnými hvězdami, hluboce dekoltovaná podle tehdejší módy, s korunou z nesčetných diamantových klasů.“, napsala později paní de Rémusat (4). Napoleon a Josefina byli uvítáni pařížským arcibiskupem, který je uvedl na jejich místa při mši, po jejímž skončení následovala světská část slavnosti. Na počátku přednesl přírodovědec Lacépede, Chateaubriandem nazývaný historikem plazů, patrně s ohledem na jeho až přílišnou servilitu, oslavný projev a jako velký kancléř řádu Čestné legie přečetl jména nových velkodůstojníků řádu. Pak oslovil přítomné Napoleon: „Velitelé, důstojníci, legionáři, občané a vojáci, přísahejte na svou čest, že se zaslibujete císařství a celistvosti jeho území, obraně císaře, zákonům republiky a statkům, jež jsou posvátné, že chcete všemi prostředky, které spravedlnost, rozum a zákon schvalují, potírati každý pokus, který by směřoval k zavedení feudálního režimu a konečně přísahejte, že budete usilovati z celé své síly o zachování svobody a rovnosti, prvního základu našeho zřízení. Přísahejte!“ Odpovědí bylo bouřlivé: „Přísaháme! Ať žije císař!“ (5)

 

V této podivné přísaze se opět mísila slova císařství a republika, stejně jako v jiných dokumentech tohoto období, kde je Napoleon nazýván císařem republiky, v krajních případech i císařem revoluce. Prakticky se vlastně příliš nezměnilo, neboť jako doživotní konzul byl Napoleon i bez císařské koruny absolutním vládcem Francie a navíc na povrchu zůstávala zachována kontinuita s republikou. Přesto se ozvalo několik hlasů, odsuzujících zřízení císařství. Zanikly však ve všeobecném nadšení. Jedním z těchto hlasů byl proslulý autor Marseillaisy Rouget de Lisle, který Napoleonovi prorokoval, že: „Zahubíte sebe a co je horší, zahubíte zároveň i Francii.“ (6) Netušil ještě, že do té doby při oficiálních příležitostech vždy hraná Marseillaisa se bude zanedlouho zdát císařským úřadům příliš revoluční a bude od ní poznenáhlu upuštěno. V senátu si proti císařství troufl hlasovat oblíbený tribun lidu Lazare Carnot a z Napoleonova nejužšího kruhu neskrýval svůj nesouhlas třeba i generál Lannes, ačkoliv on sám patřil k těm prvním čtrnácti, kteří obdrželi od nového císaře maršálskou hůl. A byli i další, kteří nebyli spokojeni, ale Napoleon neposlouchal varování ani nejbližších přátel. Nyní byl již plně zaujat svým dílem. A jeho snaha gradovala: Po oslavách v Paříži byla 18. července pořádána slavnost v táboře v Boulogne, kde se shromažďovala armáda pro invazi do Anglie. Všeobecně se očekává, že s císařovou návštěvou a dalším rozdělováním Čestných legií mezi vojáky přijde rozkaz k invazi, kterou Napoleon hrozí již rok, ale nestane se tak. Není to pravá chvíle, je čas oslav, čas vybičovaného fanatismu, není čas válčit. Ten má teprve přijít, ačkoliv, jak se později ukáže, čas hraje proti Francii. Teď se to ale nezdá, připravuje se skutečná, velkolepá korunovace, na kterou má přijet pepež Pius VII. Napoleon v této době vzpomíná na Karla Velikého, avšak nemíní si pro císařskou korunu jít do Říma. Naopak, papež musí přijet do Francie, to dodá celému obřadu lesk.

 

Napoleon klade korunu na Josefininu hlavu
Celý obřad korunovace je pečlivě naplánován. Odehraje se v katedrále Notre-Dame a konečné datum je po dvou odkladech stanoveno na 2.prosince 1804.  Nebyl však nikdo, kdo by se ujal režije tak významného a tak velkolepého podniku, jakým měla korunovace být. Nakonec padla volba na prominentního malíře Isabeye (7). Ten dostal za úkol namalovat sedm velkých kreseb, na kterých by byly charakteristické scény celého obřadu. Isabey se však svého úkolu zhostil ještě lépe, neboť nakoupil loutky, které oblékl do šatů maršálů, ministrů a důstojníků a zároveň si pořídil model Notre-Dame, aby tak své představy o obřadu předvedl plasticky. Od obdržení úkolu do jeho vykonání uběhlo sotva třicet šest hodin, když stál Isabey opět před Napoleonem a předvedl mu svůj záměr. Napoleon byl s jeho výtvorem nadmíru spokojen. Celé pojetí obřadu, předvedené zde na maličkých loutkách plně uspokojovalo jeho touhu po velkoleposti a nádheře, jakou se měl tento den vyznačovat. Hned byla nařízena generální zkouška korunovace, při které se každý dozvěděl, které místo je mu přiděleno. Napoleonovo místo však bylo nejskvostnější, měl všechny ozařovat a stát ve středu dění. S tím také souvisely kostými, které byly použity. V jejich navrhování měla velké slovo císařovna Josefína, která vynikala vkusem. Radila se s obchodníky o materiálech, krejčími o střizích, takže konečné výsledky byly skvostné. Napoleon měl mít na sobě šaty z červeného sametu, protkávaného zlatem, s bílou šerpou a krátkým purpurovým pláštěm, posetým včelami, což byl císařův osobní znak. Celý dvůr pak byl v sametových pláštích, prošívaných stříbrem.

Samotný obřad začal v půl jedenácté 2.prosince 1804 příjezdem papeže do katedrály Notre-Dame. Pak následovalo čekání, které podle oficiální zprávy tisku trávil Pius VII. zbožným rozjímáním. Průvod císaře a císařovny totiž dorazil až ve tři čtvrtě na jednu odpoledne. Napoleon byl korunován bez svátosti oltářní, neboť mu bylo proti mysli se zpovídat. Rovněž bylo stanoveno, že nikoliv papež, ale sám císař si vloží korunu na hlavu. Papežova úloha se tak ztenčila jen na pomazání nového císaře a pronesení modlitby. Josefína, která potom přistoupila k stupňům oltáře, přijala korunu z Napoleonových rukou.

 

Korunovační obřad byl asi nejskvostnějším do té doby konaným divadlem. Na jaře 1805 pak přijal Napoleon na svou hlavu ještě italskou korunu, avšak slávou a pompézností se obřady nedaly srovnat, rovněž zde nebyl přitomen papež. Ovšem velkolepá okázalost zůstávala zachována. Součastníci se často posmívají dvořanům „hranatých forem“, jak nazývali ty, kteří obdrželi od Napoleona šlechtické tituly za zásluhy na bojištích, nebo službu ve státních úřadech. A těch byla při vytváření nové šlechty pochopitelně většina. Zpravidla každý státní úřad byl spjat s nějakým šlechtickým titulem a od jeho nositele se také do budoucna očekávalo, že bude se bude náležitě reprezentovat. Napoleon na svých věrných nešetřil a dával jim dostatek, aby mohli žít v přepychu a ovšem především přispívat k lesku císařství. A oni tak činili. Napoleon sám se však při běžných událostech oblékal obvykle prostě do uniformy, takže působil tak, že mezi zlatem oprýmkované a v hedvábí oblečené generály a maršály ani nepatří. Během tažení roku 1805 proti Rusům a Rakušanům, které vyvrcholilo ve výroční den císařovi korunovace 2.prosince 1805 na moravských pláních bitvou u Slavkova, se objevily v mnoha kronikách moravských obcí zprávy o tom, že tu či onde na faře, nebo statku přespal Napoleon. Někdy se stává, že jednu a tu samou noc měl císař podle zpráv kronik trávit v několika obcích najednou. Ovšem nebylo nic snažšího, než se domnívat, že některý z císařových maršálů, nebo generálů, zpravidla s velkolepým doprovodem, je právě Napoleon, zatímco on sám přespával obvykle ve svém kočáře. Byl-li tedy zjev císařova okolí impozantní na bojišti, musel být ještě okázalejší v Paříži. S císařským důchodem milion dvěstě tisíc franků ročně, které dostával třeba náčelník generální štábu Berthier, to ale nebyl problém. Krom toho existovaly ještě vedlejší příjmy, takže plesy pořádané jednotlivými rodinami v Paříži se trumfovaly svým leskem a bohatstvím. Bylo třeba nemyslitelné, aby se někdo na dva plesy dostavil ve stejných šatech. Pokládalo se to za velký společenský prohřešek, který nebyl přípustný. A zpravidla se to také nestávalo. Přípustné ovšem rovněž nebylo a o to častěji se to stávalo, když například maršál Augereau, který si veškerou slávu, prýmky a maršálskou hůl vybojoval na evropských bojištích, nositel Čestné legie a vévoda z Castiglione, avšak původem syn obchodníka z ovocem, chodil při těchto plesech po sále, poplácával svoji manželku a hlasitě volal: „Jen se hejbej, stará.“ Nemluvě již o tom, že speciálně Augereau patřil k hrsce těch, kterým se v mládí dostalo relativně slušného vzdělání. Zahraniční diplomaté sledovali podobné události s úsměškem a Napoleon to věděl, ale přes veškerou snahu nešlo krajkami a hedvábím zakrýt drsné mravy nové šlechty.

 

Plesové veselí patřilo v té době k hlavním společenským událostem. Čím byl nový císařský režim pevnější, tím více lesku a velkoleposti dával na odiv. Po vítězných taženích proti Rakušanům, Prusům a Rusům v letech 1805 až 1807 byl Napoleon na vrcholu moci a v Paříži se střídali zahraniční diplomaté, kteří měli pro své vladaře získat přízeň nového císaře, jež se, jak se zdálo, stával pánem Evropy, ačkoliv nejsilnější francouzský oponent, Anglie, zůstávala stále neporažena a válka trvala i nadále. Byla to ale válka bez války, neboť Francie nedisponovala dostatečně silným námořnictvem, kterým by mohla Angličanům konkurovat, a Anglie zase neměla dostatek sil pro vedení pozemní války na kontinentě, takže vše ustrnulo na mrtvém bodě, nepočítaje Napoleonův dekret o kontinentální blokádě, kdy si již počínal jako neomezený pán Evropy a i nezávislým státům zakázal obchodovat s Anglií, a pozdější anglický pozemní výsadek v Portugalsku a Španělsku, kde se vedla se střídavými úspěchy válka od roku 1808 až do Napoleonova pádu. Když pak Napoleon dokázal, že ani boje ve Španělsku ho nebudou zdržovat od evropské politiky, a v roce 1809 opět porazil Rakušany, kteří mu financováni Anglií znovu vypověděli nepřátelství, bylo zřejmé, že je do budoucna nutno počítat s novou, velmocenskou, úlohou Francie. Bylo to období, kdy v záplavě krajek a zlata trpěla v Paříži císařovna Josefína, jedna z těch osob, které Napoleona skutečně milovaly, alespoň soudě podle dobových zpráv, a tušila, že se blíží její konec. Ve svém věku nemohla již dát Napoleonovi syna a ten potřeboval dědice pro svoji říši. Císař mohl podle zákona kohokoliv za svého života adoptovat, ale Napoleon chtěl svoji rodinu zároveň spojit s rodinami evropských monarchů a tím mezi ně definitivně vstoupit. Následoval tedy rozvod a sňatek s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou, dcerou panujícího rakouského císaře. Tím byla francouzská císařská rodina postavena na roveň ostaním panovnickým domům. Stalo se přesně to, co si Napoleon přál. A opět následoval kolotoč oslav a nádherných slavností. Byla to ale dobrá volba? Prý se našli i tací, kteří tvrdili, že Josefína nosila Napoleonovi štěstí, zatímco Rakušanka, která byla vídeňským dvorem stejně jen obětována v zájmu budoucnosti Rakouska, přinese záhubu. Jako určitá předzvěst těchto věšteb se pak ukázal 1.červenec 1810, kdy byl na počest nové císařovny Marie Luisy pořádán velký ples a slavnost v budově rakouského vyslanectví a v přilehlé zahradě. Byl uspořádán ohňostroj, také seriál alegorických obrazů s velkým počtem účinkujících herců, který znázorňoval scény z císařovnina mládí. Z francouzské strany zde byli ministři, vojenští hodnostáři, přední činitelé tehdejší Francie a především sám Napoleon. Z Rakušanů vyslanec Karel Schwarzenberg se svým bratrem Josefem a rodinami, Metternich a další. Nikdo si tehdy nevšiml svíčky, která hořela nebezpečně blízko závěsu u okna. Ten se vzňal a v mžiku byl v plamenech celý dřevěný sál, postavený v zahradě čistě pro tuto příležitost. Nastal nepředstavitelný zmatek, kdy všichni v dýmu prchali pryč z místa, kde jim hrozila smrt. Napoleon sám vynášel raněné a byl na předních místech mezi těmi, co pomáhali zachraňovat přítomné. Pavlína Schwarzenbergová, žena bratra rakouského vyslance, se však svým zachráncům vytrhla a běžela do dýmem zahaleného sálu hledat svoji dcerku. Tam na ni spadl hořící trám. Byla jednou z devatenácti obětí, které si tento den vyžádal. Toto strašlivé divadlo zůstalo nadosmrti vryto v paměti všech přítomných a často se na něj vzpomínalo. Bylo hrozivou součástí oslav nové císařovny, hroznou předzvěstí blížícího se konce. Poslední velké plesy se pak v Paříži konaly těsně před tažením do Ruska v roce 1812. To byl rok konce slávy Napoleonova císařství a konce velkolepých a pompézních slavností a lesku.

 

Nebyly to ale jen plesy, které patřili na Napoleonově dvoře k hlavním zábavám. Často byly pořádány rovněž dlouhé lovy, neboť podle některých měly svým uspořádáním věrně připomínat válečné tažení. Těchto lovů, mnohdy trvajících celý den, se účastnili i ženy, avšak obvykle se nepoužívalo loveckých úborů v dnešním smyslu slova, ale velice luxusních, zdobených šatů, které by snad byly vhodnější na ples, než pro jízdu na koni. Vydržet pak několik hodin v sedle byl skutečně heroický výkon. Zaznamenán také zůstal případ, kdy po jednom z těchto velkých lovů byla císařovna Josefína odnesena z koně v mdlobách, které si způsobila abnormálním vyčerpáním. Takové štvanice pak patřily k velkolepým událostem, kdy zprvu vyjížděli všichni v nádherných šatech, aby se po několika hodinách vrátili zablácení a změnění k nepoznání. Ženské šaty se nasáklé vodou měnily v strašlivé závaží, které ničilo svoji nositelku. To vše ale také souviselo vůbec se stylem oblékání, který se za císařství náležitě změnil a to nejen u dvora, ale vlastně v celé Francii. V době republiky měly dámy ve zvyku nosit tenké, bezmála průhledné šaty, a to i v době mrazů a zimy. Také se uvádí případ, že tyto šaty byly tak titěrné, že složeny, vešly se do kapsy pánského obleku. Za Napoleona se něco podobného postupně odstranilo. Šaty měly několik vrstev, součastnící tvrdili, že takový styl přispívá k větší veřejné mravnosti, která za republiky upadala. Buď jak buď pro zábavu jakou byl lov nebyly tyto šaty rozhodně nehodily.

 

Takové a podobné výjevy mohly na nějaký pád působit na vnějšího pozorovatele směšně, ale dotvářely celkový zjev důstojnosti císařství na někoho, kdo byl tímto okolím  obklopen. Napoleonovi se nikdy úplně nepodařilo vybudovat okázalý a krásný dvůr, který by neměl určitou příměs vidláctví, ačkoliv na první pohled byl skvostný a neměl chybičku. Nedokázal za tak málo let, co mu bylo dopřáno držet císařskou korunu, změnit myšlení lidí a nedokázal je převychovat. Rovněž nedokázal převychovat příslušníky své rodiny, ze kterých chtěl udělat přední evpropské šlechtice a panovníky a kteří se nevzdali svých drobných žabomyších sporů mezi sebou a někdy rovněž upřímné žárlivosti na Napoleona samotného. Jediná Napoleonova matka byla až do své smrti hrdá na svého syna. Sestry i bratři žárlili na sebe navzájem a na Napoleona všichni dohromady, ačkoliv byli zahrnuti bohatsvím a tituly. Často nedokázali pochopit myšlenky císařovi politiky a nebyli na výši doby. Napoleon sám to mnohdy nepochopil a hlavně v pozdějším období císařství protěžoval z čistě dynastických důvodů své příbuzné v úřadech a na postech velitelů, ačkoliv často způsobili víc škody než užitku. Jednou z mála vyjímek byl Napoleonův syn, paradoxně ovšem adoptivní, z prvního manželství Josefíny, Eugen de Beauharnais, který se osvědčil jako italský místokrál a rovněž během ruského tažení, kdy v závěru převzal velení armády, když císařův švagr Murat doslova dezertoval. 

 

Ať už ale posuzujeme tuto dobu jakkoliv, jde o velkolepé období evropských dějin , které nebude nikdy zapomenuto. Napoleon všemožně podporoval vědu i úmění a  ačkoliv celých deset let jeho vlády je poznamenáno neustálým válčením, došlo vlivem Napoleonovi touhy po skvělosti a velikosti k zrodu nového uměleckého stylu, který se ujal v celé Evropě.

Francouzské památky z té doby jsou však skvostnější, snad krásnější než kdekoliv jinde na světě.

 

Literatura a vysvětlivky:

1)      Charles Maurice de Talleyrand-Perigord (1754-1838), francouzský státní, původně církevní hodnostář, přísahal však na ústavu republiky a papež Pius II. jej dal do klatby. Byl proslulým politickým pletichářem, který obstál v řadě režimů. Ministrem zahraničí se stal v roce 1797 a zůstal jím i za Napoleona, u něhož střídavě upadal do nepřízně a byl brán na milost podle toho jak proti svému pánovi intrikoval. Nakonec sloužil i za restaurace Bourbonů po Napoleonově porážce. Blíže např.: Jevgenij Tarle: Talleyrand, Naše vojsko, Praha, 1950.

2)      Lacour-Gayet: Napoleon, jeho život, dílo a doba, Fr. Borový, Praha 1931, str. 229

3)      Paměti Napoleonova komořího hraběte, Jos. Vilímek, Praha 1931, str. 73

4)      Viz 2), str. 234

5)      Tamtéž, str. 237

6)      Albert Manfred: Napoleon Bonaparte, Svoboda, Naše vojsko, Praha 1983, str. 355

7)      Jean Isabey (1767-1855), prominentní francouzský malíř, který maloval již Marii Antoinettu, účastnil se Vídeňského kongresu a sloužil i Bourbonům.

Další literatura:

Jan Halada: Metternich kontra Napoleon, Panorama Praha 1988

Marcellin de Marbot: Paměti, Levná osvětová knihovna, Praha 1907

Polišenský: Napoleon a srdce Evropy, Svoboda, Praha 1971