Důsledky války roku 1866


Důsledky válečného střetnutí v roce 1866 lze svým způsobem dělit na ty,které se přímo a okamžitě dotkly bojujících států,čímž jsou myšleny válečné reparace,územní změny,a ty,které se ukázaly jako dalekosáhlé v konceptu bismarckovské politiky.O tom,jak skončí válka v roce 1866 právě v tomto smyslu se rozhodovalo na evropském politickém kolbišti již v průběhu července.

Po prvních zprávách o nezdaru Severní armády u Hradce Králové se 4.července sešla v dopoledních hodinách ve Vídni zvláštní ministerská konference,o které již byla dříve řeč.Vedle názoru,že je třeba dál pokračovat ve válce,bylo rozhodnuto,že v zájmu zjednodušení vojenské situace,bude francouzský císař Napoleon III. požádán,aby v souvislosti s svým smluvním závazkem z 12.června převzal rakouské Benátsko a zprostředkoval zastavení bojů v Itálii.Rakušanům se tak měly uvolnit ruce.Jižní armáda mohla snadno zacelit díry,které v řadách Severní armády způsobil Hradec i předchozí střetnutí.Tak mělo být zahájeno další kolo bojů.Ještě téhož dne se tak stalo,že rakouský vyslanec v Paříži Metternich předal Napoleonovi rakouskou žádost.Pro Napoleona to byl slastný okamžik.Již od svého nástupu na trůn se chtěl stát někým,kdo ovlivňuje světovou politiku ve velkém měřítku.A v momentu,kdy Rusko vyčkávalo a Anglie se nemínila vzdát své ostrovní nezainteresovanosti do "malicherných" sporů na kontinentě,se mu otevírala možnost tuto svojí touhu naplnit.Ihnet se také rozhodl,že svoje sprostředkovatelské úsilí neomezí na Itálii,ale bude se plést i do rakouského střetnutí s Pruskem.Požádal proto hned italského a pruského krále,aby sdělili Paříži svoje požadavky pro vyjednávání s Rakouskem.

Záhy se však ukázalo,že být velkým evropským politickým rozhodčím není zdaleka tak jednoduchá úloha,jak se Napoleon původně domníval.Z Itálie přišla odpověď teprve 8.července s tím,že jako základ pro mírové urovnání sporu s Rakouskem požaduje italská vláda okamžité odstoupení Benátska a jižních Tyrol.Pruský král odpověděl již 5.července ze svého hlavní stanu v Hořicích,avšak zase nenaznačil vůbec nic,kromě toho,že je ochoten přistoupit na jednání.Slíbil však,že do Paříže pošle svého plnomocníka prince Reusse,který přiveze bližší návrhy pruské vlády.Byla to evidentní snaha o získání času,protože Prusové ještě vlastně zdaleka vůbec nevěděli co mají žádat.Na jedné straně ctižádostiví armádní velitelé chtěli Rakousko zničit a využít tak vítězství,které bylo vybojováno.Na straně druhé stál osamocený Bismarck,se svojí politickou koncepcí,který věděl,že v budoucnu bude Prusko Rakousko ještě potřebovat a nechtěl ho pokořit.Tyto dva tábory tak mezi sebou sváděly urputné boje.

Pro Rakousko byl tento vývoj nepříznivý,neboť ukazoval,že Napoleon není na jedné straně schopen dostetčně energicky zapůsobit na Itálii a zároveň se chce plést do urovnání sporu s Pruskem,který Rakousko ještě zdaleka nepovažovalo za dořešený.Napoleon se tak stával nepopulární jak v Itálii,neboť Italové jej měli za svého ochránce,tak v Rakousku.Navíc sám neměl dost jasno o tom,co je vlastně jeho cílem.10.července přijal v Paříži pruského plnomocníka prince Reusse a pruského vyslance v Paříži Goltze.Od Reusse obdržel osobní dopis krále Viléma,avšak zjistil,že tento list,který v Paříži očekávali jako konkretní formulaci pruských požadavků neobsahuje nic nového.Co se konkretních pruských záměrů týká,naznačil Goltz neoficiálně,že by se jako základ pro jednání měl vzít pruský návrh na uspořádání Německého spolku z 10.června.Tedy bez účasti Rakouska.Napoleon něco takového odmítá.Patrně právě teď cítí možnost míchat karty evropským politkům a označuje pruské záměry za přemrštěné.K večeru je francouzský ministr zahraničí Drouyn de Lhuys,vlivný člen prorakouské strany ve francouzské vládě,pověřen připravit nótu pro pruskou vládu,která hrozí vojenskou silou,pokud pruský dvůr nezmírní své požadavky.Tato nóta však nebyla nikdy odeslána.Napoleon totiž ztratil v noci z 10.na 11.července nervy.Bál se rozpoutat případnou celoevropskou válku.

Tato celoevropská válka by byla pro Prusko zkázonosná.Bismarck si dobře uvědomoval na jak tenkém ledě se pohybuje a vyvíjel proto stálý tlak na krále,aby podmínky pro Rakouko byli co možná mírné.Jedinou skutečně důležitou podmínkou mělo být rakouské vystoupení z Německého spolku.Bismarckovi se nakonec podařilo dosáhnout určitého kompromisu a tak 11.července informoval Goltze,že k němu jede kurýr s konkretnějším pruským návrhem.To vzali Francouzi za záminku ke zmírnění svého postoje a jěště téhož dne informoval Drouyn de Lhuys rakouského vyslance Metternicha,že ať budou pruské návrhy jakékoli,je vypuzení Rakouska z Německa hotová věc,neboť Napoleon se rozhodl:"...neuvrhnout v současné kritické situaci francouzský národ do války."Metternich o tomto postoji francouzské vlády informoval Vídeň a je až zvláštní,s jakým klidem byla tato zpráva přijata.Tehdy už měli ve Vídni určitější zprávy,týkající se stavu armády a svým způsobem přijímali takovéto rozuzlení s ulehčením.V každém případě však byl Metternich instruován aby nepřistupoval na žádnou formu územních kompenzací,vyjma Benátska.Situace se tak začala vyjasňovat.

S pruskými návrhy,které slíbil Bismarck Goltzovi 11.července,předstoupil Goltz před Napoleona 13.července.Napoleon,kterého zužovalo vleklé onemocnění močového měchýře,v těchto dnech už víceméně rezignoval na úlohu mírotvůrce a pouze vyzval Goltze,ať pruské návrhy formuluje do podoby,která by se dala odeslat rakouskému i pruskému dvoru.Byla to zvláštní situace,kdy Napoleon již pochopil,že jeho snažení stejně tok dějin nezmění a nechal tak volnou ruku jiným.14.července tak mohl Goltz předložit Napoleonovi pět zásadních bodů pro jednání:
1)Rakousko se stáhne z Německého spolku a nebude klást překážky novému uspořádání v Německu.
2)Prusko vytvoří ze států na sever od Mohanu Severoněmecký spolek,pod pruským vedením.
3)Jižní státy utvoří Jihoněmeckou unii s nezávislým postavením.
4)Rakousko zaplatí válečné náhrady.
5)Šlesvik a Holštýnsko se připojí k Prusku.
Goltz byl obratný diplomat,takže se ve své formulaci vyhnul problému anexí v severním Německu,který by mohl být pro Napoleona nepřijatelný.Ve skutečnosti tomu tak nebylo,jak se ukázalo později.Napoleon s tímto textem souhlasil a tak byl 15.července odeslán do Vídně,která na podmínky bez výhrad přistoupila.Je až zarážející,jak klidně v Rakousku nyní přijímali to,že se připravují o výsadní postavení v Německém spolku,o které byla tato válka vedena.Navíc se tak dělo v době,kdy rakouská armáda nebyla zdaleka na kolenou a pod energickým velením mohla zvrátit výsledek války.Skutečnost však byla taková,že ve Vídni museli dobře vážit.Na jednu misku vah se umístnila váha Německého spolku a na druhou misku zachování celistvosti Rakouska.A tato druhá miska měla pro vídeňskou vládu pochopitelně větší váhu.Nešlo ani tak o strach z Pruska.Ani v případě těch největších pruských válečných štváčů se nemusela vídeňská vláda obávat o další osud říše.Šlo spíš o strach z vlastního obyvatelstva,které sice na začátku války projevovalo vlastenecké nadšení,ale nyní,když pruská armáda obsadila většinu Čech a stála před Vídní,se jeho nálada změnila.České obyvatelstvo ukazovalo okázalý nezájem o osud říše a v Uhrách bylo dokonce možné pozorovat radost nad tímto vývojem.Je jisté,že k tomu přispěl i císařův manifest z 17.června,kde se válka prohlašovala za válku Němců s Němci,ale především krajně nedůvěřivý přístup všech císařských institucí k jakémukoli projevu vlastenectví.Tento postoj rakouské vlády snad nejlépe charakterisuje historka,podle které navštívil anglický vyslanec ve Vídni Lumley krátce po královehradecké bitvě,když Prusové obsadili Prahu a táhli na Brno,rakouského ministra zahraničí Mensdorffa a tázal se ho,kdy hodlá rakouská vláda ozbrojit obyvatelstvo na okupované části říše.Mensdorff odpověděl,že s něčím takovým se nepočítá,což bylo pro anglického diplomata dost udivující.Pro rakouskou vládu to však byl charakteristický postoj.

Pruský král obdržel francouzské návrhy 17.července.Okamžitě se vyjádřil v tom smyslu,že bez francouzského souhlasu s anexemi v severním Německu,alespoň v rozsahu 3-4 miliony obyvatel,nebude s návrhy souhlasit.Bismarck chápal delikátnost situace,ale byl tlačen ze dvou stran.Naštěstí Napoleon s Vilémovým návrhem souhlasil a tak Prusové přistoupili na jednání a navrhli pětidenní klid zbraní od oběda 22.července.Rakušané s tím souhlasili.Roztrpčeni se však cítili Italové,kteří o klidu zbraní nebyli informováni a nyní jej chápali jako porušení spojeneckých závazků ze strany Pruska.Italský zástupce odjel okamžitě z Mikulova,kde se měla konat jednání,aby tak protestoval proti postupu pruské vlády.Bismarck se však ohradil,že v otázce Itálie je víceméně jasno,neboť Benátsko má Itálie zajištěno a o dalším již nebyla ve smlouvě řeč.Navíc klid zbraní ještě není mír.

V poledne 23.července byla na mikulovském zámku zahájena jednání mezi pruskými a rakouskými zástupci,za francouzského prostřednictví.Francouzi tu však působili jen jako určitý doplněk.Rozhodně nic neřešili,ani se do jednání nepletli.Obě znesvářené strany v podstatě zasedly přímo proti sobě.Bismarck předložil základních pět pruských požadavků.Rozruch vzbudila jen výše válečných reparací.Tu Bismarck vypočítal na 100 000 000 pruských tolarů (1 pruský tolar=1,9 rakouského zlatého)a rozdělil rovným dílem mezi Rakousko a jeho spojence.Rakušané tedy měli zaplatit 50 000 000 tolarů,což se rakouské delegaci,kterou tvořili Alois Karolyi,vyslanec v Hessensku Adolf Brenner a polní podmaršálek August Degenfeld zdálo příliš.Žádali zohlednění rakouských nákladů na správu Holštýnska od roku 1864.Bismarck s tím souhlasil a vyčíslil tyto náklady sumou 12 000 000 tolarů.To však Rakušanům nestačilo a smlouvali dál.Nakonec se suma válečných reparací snížila na 30 000 000 pruských tolarů.V momentu,kdy hrabě Karolyi chtěl překročit i tuto hranici,vynesl Bismarck na stůl pruské územní požadavky v Čechách.Rakouská delegace totiž měla zapovězeno jednat o územních kompenzacích,takže Bismarck se tak pokusil Rakušany přitisknout ke zdi.Problém byl také v otázce Saska,které formálně mělo náležet mezi státy budoucího Severoněmeckého spolku,neboť leželo severně od Mohanu,ale pruský král ho chtěl ještě postihnout územně.Rakušané však chápali jako otázku cti,aby svého věrného spojence uchránili od územních ztrát.Jednání bylo přerušeno,aniž by byly tyto dvě otázky dořešeny.Další kolo mělo pokračovat 25.července.Rakušané si do té doby vyžádali instrukce z Vídně,které nařizovali,pokusit se dál snížit velikost reparací,nepřistoupit na žádné územní kompenzace a uchránit Sasko.

Mírová konference v Mikulově: Na obrázku jsou i ti, kteří jí
nebyli přítomni: Zprava Mensdorff, Karolyi, Degenfeld,
Vilém I. a Bismarck (stojící)
Mírová konference v Mikulově Rovněž Bismarck byl v tomto okamžiku ve složitém postavení.Pruští generálové by nejraději přerušili handrkování a pochodovali na Vídeň a tam si vymohli,co jim bude libo silou pruských děl.Bismarck chápal,že vzhledem k rakouskému přístupu neustáleho smlouvání,se dostává do situace,kdy asi podlehne tlaku krále a válečníků.Hrozil demisí,dokonce se nakrátko zhroutil.Jen podpora korunního prince Bedřicha Viléma znamenala obrat.25.července již nemohl Bismarck dál ustupovat.V otázce reparací nakonec vypočítal Rakušanům 20 000 000 tolarů a v saské otázce přislíbil celistvost a nedotknutelnost Saska.Bismarck byl až na samé nejzažší mezi a dál již ustoupit nemohl.Karolyi to však chápal jako poměrně příznivý vývoj a lišácky navrhl,aby bylo Sasko vyjmuto ze států Severoněmeckého spolku.Jen Bismarckův rázný přístup a hrozba přerušením jednání způsobili,že se Karolyi svého úmyslu vzdal.Nicméně ještě navrhl,aby se jednání prodloužila 2.srpna.Bismarck to opět odmítl.Rakušanům tedy nezbylo,než odeslat dojednané podmínky do Vídně a počkat na reakci císaře a vlády.

Rakouská vláda se s výsledky mikulovských jednání seznámila 26.července.Ministr zahraničí Mensdorff a ministerský předseda Belcredi radili,aby byly pruské podmínky přijaty.Jediný arcivévoda Albrecht,velitel armády,si zachovával důvěru a byl pro odmítnutí.Ostatní zúčastnění,včetně císaře,již ve schopnosti rakouské armády příliš nevěřili.Navíc tu zůstávala Itálie,která nebyla příliš přístupná jednání a jen pod tlakem rakouských úspěchů na moři uzavřela 25.července klid zbraní.Bylo nutno počítat s tím,že válka bude pokračovat na jihu.A k tomu bylo třeba odstranit pruské nebezpečí.Císař proto výsledky mikulovských jednání přijal.V 16.45 telegrafoval ministr Mensdorff tento výsledek vídeňských porad do Mikulova.Ještě k večeru tak byla podepsána předběžná smlouva o mír a s tím související smlouva o příměří.Další mírová jednání se vedla od 10.srpna v Praze a na původních ujednáních se již příliš nezměnilo.Mír byl uzavřen 23.srpna.

Co se Itálie týka,probíhala zdlouhavá jednání ve Vídni ve dnech 28.srpna až 3.října,kdy byl konečně podepsán mír.Hlavním kamenem sporu byla otázka finančního vyrovnání za Benátsko,neboť Rakousko požadovalo zaplatit od Itálie část rakouského státního dluhu,který připadal na Benátky a byl vyčíslen na 185 000 000 zlatých.Na italské delegaci se však požadovalo pouze 75 750 000 zlatých,neboť předchozí suma byla příliš vysoká.I tak Italové nabídli maximálne 26 000 000 a chtěli přerušit jednání.Jen zásah Francie a Pruska sjednal kompromis: 35 000 000 zlatých.

Tak tedy skončila rakousko-pruská válka v roce 1866.Byla to po válce s Dánskem roku 1864 druhá Bismarckova válka na cestě ke sjednocenému Německu.V roce 1870 následovala válka s Francií,která završila Bismarckovu politiku,prosazovanou od roku 1862.V následujících letech se Bismarck soustředil na upevnění moci sjednoceného Německa.Ukázalo se,jak moudré bylo,když v roce 1866 stál sám proti válečně naladěným generálům,neboť jeho politika dala vzniknout Trojspolku (Německo,Rakousko a Itálie),který se stal prostředkem při prosazování zájmů německého imperialismu.Cesta k první světové válce byla otevřena.

Co se Rakouska týka,předpokládali mnozí předáci jednotlivých národů monarchie,že se bude po vystoupení z Německého spolku a odchodu z Německa vůbec moci více věnovat své vnitřní politice a zajistit volný vývin jednotlivých národů.Takového názoru byl například František Palacký.Proto také Češi vítali nadšeně zrušení Německého spolku.O to trpčí však bylo zklamání,když vídeňská vláda přistoupila na jednání pouze s uherskými předáky,kteří hrozili silou,zatímco Češi,čekající na odměnu za loajalitu ke koruně,se nedočkali.Tak vzniklo roku 1867 dualistické Rakousko-Uhersko,které přetrvalo až do roku 1918.Pro český národ však k významným změnám nedošlo.Příhodná chvíle tak byla promeškána.

Zpět na obsah