Škoda 1 202 STW,
ABC 64 16, r. v. 1955

Zrod vozu
Zmar vozu
Znovuzrození vozu



Škoda 1 202 STW

motor
obsah motoru
vrtání/ zdvih
maximální výkon
maximální rychlost na rovině
spotřeba paliva
škoda 981
1 221 ccm
72/75 mm
34,6 kW (47 k)/ 4 500 ot./ min.
100 km/ hod.
9,4 l/ 100 km při rychlosti 66 km/ hod.


Zrod vozu

Vůz, který jsem si koupil jako první v řadě a rovněž jsem ho nějaký čas používal v běžném provozu, měl pohnutou historii. Než se dostal do mých rukou vystřídal několik majitelů, něco více motorů, rámů a karoserií, takže z původního auta nezbylo mnoho. Vyroben byl v roce 1955 jako Škoda 1 200 s dodávkovou karoserií a v tomto stavu jezdil několik let jako služební Modřanských čokoládoven v Praze. Když jsem auto ohledal, zjistil jsem, že z tohoto období se zachoval patrně diferenciál, části přední nápravy, palivoměr s teploměrem chladicí vody a venkovní zrcátka. Další hmotné důkazy původu vozu již neexistují.

Po Modřanských čokoládovnách vystřídalo auto několik soukromníků, přičemž u prvního došlo k přerodu dodávky Škoda 1 200, v té době soudě dle dokladů již nepojízdného vraku, který byl patrně někde několik let odstaven, na Škodu 1 202 STW. Tak se v roce 1969 zrodil můj vůz. Do mého držení se ale dostal až o více jak dvacet let později, kdy se již opět pohyboval na hraně mezi vrakem, dosud stále pojízdným, a autem. Jeho základní devizou ale byly platné doklady, cena tisíc korun a poslušně běžící motor. Takže pochopitelně nešlo váhat, protože několik děr v karoserii, chybějící prahy, pár děr v podbězích a rovněž poněkud asymetricky a nepříliš přesvědčivě fungující brzdy přeci nejsou důvody, pro které by auto nesmělo na silnici.   

Nahoru

Zmar vozu

Bohužel již první jízda mým novým vozem byla vlastně začátkem jeho zmaru. Motor sice šlapal poslušně, ačkoliv spotřeba oleje se statečně dotahovala ke spotřebě benzínu, a při zastavení bylo možno pozorovat olejové pramínky tekoucí ze všech stran motoru na silniční těleso, ale celkový stav auta dával tušit, že jej nečeká dobrá budoucnost bez náročné opravy. Abych nebudil pohoršení dopravních policistů zjevem automobilu, jakmile se objevim, zacpal jsem největší díry tmelem a celý automobil přetřel štětkolakem na zeleno, barvou, které se běžně používá na zemědělské stroje. Z kruhů zemědělců jsem ji také zdarma získal, dobrých třicet litrů, což prý bude stačit i na tak velký vůz. Asi by to stačilo i na tank, neboť mi několik nádob s touto barvou zůstalo dodneška. Rovněž jsem se zahloubal do brzdové soustavy. Bohužel výsledek nebyl uspokojivý. Dosáhl jsem sice toho, že celý vůz přestal uskakovat do levé části vozovky, ale zábrzdná dráha byla zhruba stejná jako u nákladního vlaku. Tato rychlorenovace nakonec přinesla poměrně uspojivý výsledek v tom směru, že zejména za noci a na dálku vypadalo auto skvostně. Ve dne vypadalo hůř, ale na dvacet metrů pořad dobře. Když se někdo přiblížil, uviděl již drobné vady na kráse, ale ty nebyly zas tak hrozné, aby budily nechtěnou pozornost policistů na silnici.

V tomto stavu mi auto celkem spolehlivě nějaký čas sloužilo a asi by sloužilo dodnes, kdyby nepřišel nejhorší mor, který se nazývá technickou prohlídkou. Jako nemilionář jsem nemohl investovat do nové karoserie svého oblíbeného auta a tak skončilo zavřené v garáži, neboť brány STK mu zůstaly nepřístupné, neznaje v té době nikoho, kdo by za příslušný poplatek vyhotovil razítka do technického průkazu aniž by auto opustilo své stanoviště. To byl vlastně definitivní konec mého vozu. Čas od času se sice rodily více či méně šílené plány buď na jeho rekonstrukci nebo podloudné získání technické prohlídky, ale obvykle byly opět zažehnány něčím důležitějším. Jak hrozné pro tak spolehlivý a skvělý automobil, který již nepochybně mnohokrát objel republiku, když teď stál na jednom místě a jen několikrát do roka byl vytažen k dofouknutí kol a maximálně k cestě do pivnice, což není dále než dvěstě metrů.

Nahoru

Znovuzrození vozu

 Zelená barva natřená štětkou volně oprýskávala, do čalouněných křesel se nastěhovaly myši, pavouk křižák roztáhl své sítě mezi sacími troubami. Obraz zmaru a konce veškerého lidského úsilí. Znovu jsem hloubal nad tím, jak celou věc vyřešit. Napadalo mě snad jediné schůdné: Totiž sehnat novou karoserii a pak ji nějakým způsobem vyměnit za tu původní zrezlou na šmelc. Mechanických dílů k vozu jsem měl plnou garáž, takže ostatní neduhy jsem již mohl snadno odstranit sám, ale karoserie byl problém číslo jedna, který byl, jak se zdálo, neřešitelný. A pak došlo najednou k obratu. Dostal jsem typ, že v Děčíně je k mání Škoda 1 202 STW ve velice slušném stavu. Zachovával jsem si zdravý skepticismus, takže jsem zprvu nejevil pražádné nadšení a nevyvíjel žádnou aktivitu, ale pak jsem se přece usmyslel, že se tam alespoň zajednu podívat, když už pro nic jiného, tak proto, že je tam hezká krajina, poznám nová místa a lidi. Vyrazili jsme ve dvou a na místo sjednané schůzky dorazili se značným zpožděním, ale majitele vozu to zjevně nevyvedlo z míry a odvedl nás na zahradu, kde auto stálo. Pravdou je, že jsem něco takového nečekal. Kromě drobných oděrek na laku bylo bez vady. Spodek komplet ošetřen nějakým svinstvem podobným tlumexu, přední blatníky zjevně nedlouho po výměně, stejně tak prahy a podlahy. Nikde škvírka, nikde dírka. A plná kůlna náhradních dílů. Na kolik může něco takového přijít? Odpověď byla jasná: Čtyři tisíce korun! A bylo dojednáno. Auto naskočilo na trhnutí kliky a poslušně odjelo až ke mě na chalupu. Tak se vlastně opět zrodil můj první automobil, protože ve formě této koupě dostal novou karoserii, stejně tak jako tento vůz moje původní doklady a značky. Teď tedy zbývá pouze naleštit krásný modrý lak, který nahradil původní zelený štětkolak a vyrazit na cestu. Zatím bohužel jen na STK, ale pak i dál a jinam.

Nahoru