Škoda 105 L,
AKP 35-87, r. v. 1978

O autě
Cesta do Chutnovky s Adamem
Cesta do Jabkenic s Adamem
Cesta do Teplic s Adamem
Škoda 105 L, AKP 35-87
 
motor
obsah motoru
vrtání/ zdvih
maximální výkon
maximální rychlost na rovině
spotřeba paliva
škoda 742.10
1 046 ccm
68/72 mm
33,9 kW (45 k)/ 4 800 ot./ min.
130 km/ hod.
7,2 l/ 100 km při rychlosti 80 km/ hod.

 

O autě

Myslím, že vozy Škoda 105/120 zná důvěrně většina národa. Je to auto, které vydrží dlouhá léta spolehlivě jezdit s minimální údržbou, která se soustředí jen na několik klíčových agregátů. Zanedbá-li však někdo i to, těžce pohoří a nezbude mu než lát na všechny Škodovky. Tak také vznikla většina tradovaných historek o nespolehlivosti těchto vozů.

Následující historky o tom, kde jsem všude s tímto autem byl dokazují, jak spolehlivý vůz to je.

Nahoru

 Cesta do Chutnovky s Adamem

Jednoho dne mě navštívil můj přítel pan Adam Lipský, aby mi vylíčil svůj zážitek z jedné cesty do Severních Čech. Narazil při ní na obec Chutnovka, asi stodvacet kilometrů od Prahy, kde majitel jednoho z domků shromažďoval na své zahradě mnoho veteránů. Počínaje Opelem z třicátých let a konče Octavií combi  tu stálo alespoň deset aut v různém stupni rozpadu, bez ladu a skladu rozložených po veliké zahradě. Adam patří k velkým zájemcům o stará auta. Sám má Škodu 1 201, kterých na té zahradě stálo rovněž několik, a přemýšlel proto, zda by nebylo možné rozšířit na tomto místě zásoby náhradních dílů. Zkoumali jsme fotky zahrady, které pořídili její dřívější návštěvníci, a postupně uzrál plán odjet do Chutnovky a zjistit na místě, jak se věci mají.

Adam si prohlíží zničené OctavieAdam měl sice k dispozici svůj sedan, ale pro odvoz většího množství dílů se nám nezdál vhodný. Tak si Adam vyjednal zápůjčku Octavie combi od známého octávkářského matadora Alvy. Zelenou Octavií jsme se tak vydali směrem na sever. První zastávka byla v Mladé Boleslavi, kde jsme se jednak posílili vydatnou stravou a pak rovněž duševně, když jsme navštívili škodovácké muzeum. Pak jsme pokračovali již bez přestávek za skvělého počasí až na místo určení. Věděli jsme již, že starý pán, kterému domek se zahradou patřil, nedávno zemřel, ale měli jsme dojednáno s jeho paní, že si ze zahrady smíme vzít, co uznáme za vhodné. Byli jsme notně překvapeni, když jsme na místě zjistili, že před několika dny zemřela i paní. Zřejmě proto bylo na dvorek vyneseno nepřehledné množství haraburdí, hlavně televizí, všech možných modelů, kterých bylo určitě víc jak sto. Navíc dvorek byl zamknutý, takže jsme nemohli dovnitř a otevřít nám také nikdo nešel. Ovšem vracet se zpět? Když je kořist na dosah ruky? Z jedné strany zahrady nebyl plot. Místo něj tu tekl potok, který jsme celkem snadno přeskočili, abychom se dostali do ráje haraburdí a krámů. Proplétali jsme se mezi hromadami všeho možného. První auta na která jsme mezi televizemi narazili bylo STW Škoda 1 201, celkem kompletní, zřejmě však stojící několik desítek let na jednom a tom samém místě, a STW Škoda 1 202, jež bylo v o poznání horším stavu, neboť jím prorostl strom. Pak jsme prošli do dalších částí zahrady, což byl nadlidský úkol, neboť pro různé elektro součástky, zbytky aut a jiné krámy nebylo pořádně kam šlápnout. Tam stály, nebo spíš ležely dvě Octavie a o kus dál asi šest vozů 1 201 STW. Konci zahrady Octavie podložená televizí; výjev jako z džungle pak vévodila Octavie combi bez zadní nápravy, kterou kdysi někdo nahradil jednou z televizí. Auto stálo v takové pozici, že bylo dlužno pochybovat o jeho stabilitě, ale zřejmě tak stálo již mnoho let, takže jsme se nebáli projít dál a přehlédnout dílo zkázy, které se nám z vršku otevřelo v celé šíři. 

Dlouho jsme však nezaháleli a rychle jsme začali odnášet co se ještě zachránit dalo. V jednom okamžiku ale došlo ke krizi. Někdo si všimnul podivného hemžení mezi haraburdím a zavolal na nás nového majitele domu a zahrady. Naštěstí Adam je na podobné situace celkem dobře vybaven duchapřítomností. Já ji obvykle ztrácím, takže jsem se zmohl jen na bodré:"Dobrý den!", vyřknuté vstříc přicházejícím, kterým jsem je zřejmě chtěl přesvědčit o tom, že je všechno v pořádku. Iniciativu naštěstí převzal Adam a začal vyjednávat. Ukázalo se, že dotyčnému člověku je celkem jedno, kdo si co vezme, neboť domeček, který zdědil, chce stejně prodat a haraburdí zevnitř nechal vynést ven čistě proto, aby se dalo naložit na náklaďáky a vyvézt na skládku. Nakonec nás poprosil, abychom až budeme odjíždět, zase zavřeli bránu do dvora, kterou jsem krátce předtím vysadil z pantů, abychom nemuseli s věcmi skákat přes potok.

Vozy Škoda 1 201 STW v totálním rozpadu. Adam zaplakal.Cesta nazpátek z Chutnovky už probíhala za tmy. Řídil jsem já a musim říci, že Alvův combik je skutečně znamenité auto. Výsledek tohoto výjezdu byl tedy povzbudivý. Proto Adam navrhl, abychom se za několik týdnů vrátili na místo zpátky, neboť dostal zprávu, že dvorek je stále neuklizený a věděli jsme dobře, že by bylo možno ještě leccos odnést. Tím začala jízda hrůzy, kterou jsme absolvovali tentokrát mojí stopětkou, neboť Alva již Adamovi nepůjčil combík a Adamův sedan byl nepojízdný. 

Cesta z Prahy začala celkem dobře. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko, na dálnici jsme vjeli do levého pruhu a nasadili k předjetí dlouhé kolony aviatiků rychlost kolem 130 km/h, což Adam poněkud bázlivě komentoval slovy,že "...se nemusíme zabít ještě v Praze." Bohužel taková atmosféra nevydržela dlouho. Asi v půlce cesty se zatáhlo, slunce zmizelo a začal foukat vítr. To byla jen předzvěst daleko horšího pokračování. Záhy přišla taková sněhová kalamita, kterou jsme nepamatoval. Na letních kolech jsem přesto pokračoval dál, neboť ani Adamovi ani mě se nezdálo, že něco tak hrozného může mít delšího trvání. Opravdu nemělo. V okamžiku, kdy nám dostatečně navlhla cívka a rozdělovač, jako zázrakem se rozjasnilo, zřejmě proto, abychom měli klid na sušení. Tehdy asi byla chvíle, kdy jsme se měli otočit a ujíždět zpátky do Prahy, ale my jsme si mysleli, že všechno špatné jsme si již vybrali dopředu. 

S drobným sněžením jsme dojeli do Chutnovky a začali nakládat, co jsme ještě potřebovali. Sešli jsme se tu i s dalšími veteránisty, kteří už byli v pilné práci. Přesto jsme do stmívajícího se večera odváželi plné auto a netušili, co se bude dít. S Adamem jsme se již prve dohodli, že nepojedeme přímo do Prahy, ale uhneme na Českou Lípu a pak na Litoměřice a zastavíme se u mě na chalupě, kde vyložíme díly, které si budu brát já. Leč už někde za Českou Lípou začalo šílené sněžení, auta nejezdila po silnici, ale po klouzačce, v rigolech jich byla spousta havarovaných. A my jsme jeli pořád dál, protože teď nám již nic jiného nezbývalo. Jelo se pomalu, sotva šedesátikilometrovou rychlostí, ale i při té byl vůz jen těžko ovladatelný. Nakonec v prudkém stoupání cestou do Litoměřic jsme zůstali kolem desáté v noci v neprostupné koloně. Nákladní auta nemohla vyjet na kopec a policie zastavila provoz. Po asi patnácti minutách čekání se Adam vydal zjistit podrobnosti na začátek kolony. Tam uviděl havarovaný kamion a kolem něj spoustu policistů. Řekli mu otevřeně, že nevidí příliš naději na to, že se povede do rána silnici otevřít. S tím se Adam vrátil do auta. Netušil ale, že zatímco on vyjednával s policií, upoutala moji pozornost odbočka do lesa, která byla jen několik metrů od místa, kde jsme zůstali stát. Tak jsem si vzal atlas a začal studovat, kam by se tudy dojelo, kdyby se tudy jelo, protože trávit noc v autě jsem nepokládal za příliš dobré řešení.

Z tohoto auta jsem si odvezl skla, bylo je třeba zbavit mechu, ale jinak nebyla poškozená.Samozřejmě to byla hloupost. Dalo se čekat, že závěje na silnici, která vede lesy a vesničkami, budou ještě větší než na hlavní silnici a neprojedeme-li po hlavní, pak zřejmě ani tudy, ale v tom okamžiku jsem si to neuvědomoval. Za našimi zády zaburácel motor a my se vnořili do lesa. Už po několika metrech mi bylo všechno jasné. Téměř nebylo poznat, kde je silnice a kde už ne. Ale jeli jsme pořád kupředu. Sotva krokem, ale pořád. Auto se nedalo skoro ovládat, zadní kola se protáčela, chováním se blížilo saním. Nakonec přišel v jedné z vesniček sjezd z kopce. To bylo to nejhorší, co se dalo čekat. Serpentýny zaváté sněhem na úzké silničce mezi domečky. Ale prosáňkovali jsme a jeli dál.  Byli jsme jako objevitelé jižního pólu, když jsme se vynořili ze sněhu u značky s nápisem Litoměřice. Už jsem si myslel, že nejhorší je za námi. Městem, které již bylo protaženo pluhy, jsme projeli celkem bez problémů a nabrali směr ke mě na chalupu. Naštěstí během této cesty se nám nepřihodilo nic hrozného, takže jsem na chalupě navrhnul Adamovi, abychom si odpočali, řádně vysušili elektriku mého vozu a pak pokračovali po dálnici do Prahy v důvěře, že dálnice již bude protažená.

Do auta jsme vsedali v celkem dobrém rozpoložení a nevěřili jsme, že se ještě něco bude dít. Dálnice byla opravdu protažená, takže jsme nabrali směr ku Praze a svištěli. Bohužel sotva na půli cesty přišla nová vichřice. Dálnice se v mžiku proměnila v klouzačku a auta zůstala stát. Dlouhá kolona jela za pluhem, který odhraboval sníh, až do Prahy. Byla hluboká noc, kdy jsme se objevili v Praze Holešovicích. A já ani Adam jsme už neměli sílu cokoliv řešit. Tady nám vůz vypověděl službu definitivně. Znamenalo to znovu sušit a pak se teprve vydat na cestu domu. Ale oči se mi zavíraly. Tak jsme odtlačili auto na parkoviště, několik kroků od silnice, zamknul jsem ho a akci prohlásil za skončenou. Naštěstí mi právě jela tramvaj, která mě dovezla až domu. Teprve druhý den odpoledne jsem byl opět v takové kondici, abych se do Holešovic vrátil. Vzal jsem s sebou raději pana Mráčka, protože jsem neměl iluze o síle akumulátoru, a myslel jsem, že budeme muset vůz roztlačit. Avšak nebylo toho třeba: Voda do druhého dne vyschla, motor se roztočil na cvrnkutí klíčku. A tak jsme odjeli domu. 

 

Nahoru

Cesta do Jabkenic s Adamem

Jednoho dne mě navštívil můj přítel pan Adam Lipský, aby mi sdělil, že koupil vůz Škoda 1 201 STW v obci Jabkenice, někde v oblasti Mladé Boleslavi, a k němu dostal ještě návdavkem Škodu 1 202 STW, která by mohla zajímat mě, neboť je k ní i nová plechařina. Zpráva o tom, že by někde byly k mání plechy na STW mě natolik zajímala, že jsem nebyl proti Adamovu záměru, abychom do Jabkenic zajeli, zprovoznili jeho dvanácetjedničku, kterou on pak odjede do Prahy, a já abych si prohlédl dvanácetdvojku. Aby byl náš tým akceschopnější, přibrali jsme do něj i pana Mráčka a vyrazili na Mladou Boleslav.

Cesta probíhala za příjemného počasí. Dobu trávenou ve voze jsme si krátili diskusí o autech a především Adam líčil v nádherných barvách auta, pro která jedeme. Nakonec jsme i celkem bez problému našli zmíněné Jabkenice a domek, na jehož dvorku stála dvě auta. Bohužel ani jedno neodpovídalo představám, které jsme si o nich udělali z Adamova slovního vylíčení během cesty. Dvanácetdvojka, která měla být lehounce klepnutá na řidičovy dveře a jinak úplně bez rezu a vyvařená, nakonec měla celý levý bok zvalchovaný po poměrně těžké havárii, odrezlé prahy a děravé podlahy. Dvanácetjednička na tom byla možná ještě o krapítek hůře. Auto stálo na skoro vypuštěných kolech na malém vršíčku a kůlem, jež mělo zapřený o střechu, podpíralo kůlnu z vlnitého plechu, která majiteli zřejmě sloužila jako sklad nářadí. Musím říct, že to byla věc, která mě na Jabkenicích překvapila. Zřejmě se tu vůbec nekrade, protože jinak by se jen těžko dalo vysvětlit, že veškeré nářadí bylo uloženo v nezamčených kůlnách a volně přístupné každému, kdo šel kolem, ačkoliv majitel prý používal stavení jen jako rekreační chalupu. V jedné z těchto kůlen také byl nový levy přední blatník a nové prahy na dvanácetdvojku. Sice jsem doufal ve větší úlovek, ale samotné uzmutí těchto tří částí karoserie by již vyvážilo veškeré ujmy, způsobené mi cestou. Hned jsem je také Adamovi naložil do dvanácetjedničky, kterou jsme se jali zprovozňovat.

Nejprve jsme alespoň drobátko dofoukli kola, pak otevřeli kapotu a začali se vrtat v motoru. Kupodivu v něm byl olej, stejně tak jako v diferenciálu a převodovce. Horší to bylo s benzínem. Prý tam měl být také, tvrdil prý Adamovi majitel, ale po otevření nádrže jsme se přesvědčili, že zjevně není. Nakonec pan Mráček objevil v jedné z kůlen jakýsi kanystr. Otevřeli jsme ho a přičichli. Zjevně to nebyl benzín obvyklé obchodní jakosti, jak si ho může každý koupit u pumpy, ale mělo to podobný pach a tak jsme to nalili do nádrže, ačkoliv barevně to vůbec jako benzín nevypadalo. Pak jsme zapojili elektriku, kterou někdo vyškubal, dolili vodu do chladiče a zkusili klikou otočit motorem, jestli není zarezlý. Nebyl. Tak jsme zkusili nastartovat. Chtěl jsem zkusit natočit auto klikou, protože jsem nevěřil, že se startér vůbec bude otáčet a navíc Adamova baterka nebyla přílišné síly, ale pan Mráček v nestřeženém okamžiku zatáhl za táhlo startéru a světe div se- motor naskočil. A tak nezbylo, než se vydat na zkušební jízdu, abychom zjistili, zda tím Adam vůbec odjede do Prahy.

Vyjeli jsme ze dvora na náves. Už záhy se ve voze nedalo dýchat, neboť auto nemělo výfuk a okýnka ve dveřích nešla otevřít. Tak jsme za jízdy museli větrat otevřenými dveřmi. Jízda to nebyla nijak závratně rychlá. Řídil pan Mráček a dosáhl maxima kolem 30 km/h. Dál se ve voze ozýval takový hlomoz, ryk a vrzání, že více si již netroufal, také s ohledem na to, že sešlápnutí pedálu brzdy nevyvolávalo žádný účinek a spojka se musela ovládat rukou, neboť zůstávala v sešlápnuté poloze a musela se do záběru vracet. Jakmile vesničané uviděli červené auto s nápisem KGB na dveřích, jak se s dýmem a plameny šlehajícími z pod podvozku, udělali nám slavnostní uličku a vyprovodili nás za vesnici, kde řízení převzal Adam. Ten dosáhl rychlosti 60 km/h a byl panem Mráčkem vyzván k zpomalení, pokud je mu život nás všech milý. Tak jsme otočili a jeli zpátky. Bohužel v tom okamžiku jsem začal pozorovat, že čvachtám botami ve vodě, která by na sedadle spolujezdce být neměla. Záhy jsme také zjistili, že tam natekla od topení, takže v okamžiku, kdy jsme zastavili, mělo již auto prázdný chladič. Když jsme otevřeli kapotu, uviděli jsme, že někdo demontoval odvodní potrubí studené vody z topení zřejmě proto, aby mu nevadilo v sejmutí výfuku. Do vstupu u chladiče, kam mělo být zaústěno, sice vložil korkový špunt, ale topení samo zůstalo nezaslepeno a voda jím odtékala, neboť kohout topení nešel utáhnout. Naštěstí byl v místě k mání kohout nový, takže jsme jej vyměnili a utáhli, čímž jsme zajistili, že nadále voda nevytékala. Potom jsme narychlo uchytili i výfuk, jež jsme odmontovali z dvanácetdvojky a Adamovo auto bylo teoreticky připraveno vyjet.

Svolali jsme tedy poradu. Pan Mráček opatrně navrhoval, aby se Adama záměru odvozu vozu do Prahy vzdal, Adam byl naopak radikální a chtěl hned startovat a já jsem neutrálně prohlásil, že je mi to fuk. Při další pokusné jízdě vozem však ztratil i Adam odvahu, takže jsme auto nakonec zanechali na původním místě u kůlny, tak jak jsme jej našli. Bohužel to vedlo k tomu, že náhradní prahy a blatník na dvanácetdvojku zůstali také na místě, neboť jsme je do stopětky nepobrali, měl-li Adam sedět na zadním sedadle. Úvaha, aby na místě zůstal Adam a místo něj se naložily plechy se nesetkala s pochopením. Bohužel při následujících třenicích s původním majitelem obou Adamem koupených aut se všechny ztratily do neznáma za dosud nevyjasněných okolností. Výsledkem dne tak bylo jen několik ukořistěných montážních klíčů a po návratu do Prahy několik piv.  

 

 

Nahoru

Cesta do Teplic s Adamem

Jednoho dne mě navštívil můj přítel pan Adam Lipský, aby mi sdělil, že se někde v okolí Teplic vyskytla možnost náhlé akvizice sedanu Škoda 1 200 s pravostranným řízením, vývozního provedení do Anglie, a otázal se mě, zda bych jako znalec města a místních poměrů nenavštívil Teplice s ním. Varoval jsem jej, že v městech jako jsou právě Teplice vládnou poměry blízké americkým filmům z divokého západu, ale pak jsem slíbil účast na celém podniku.

Nejprve jsme cestou s Adamem diskutovali o voze, který si jedeme prohlédnout. Měl stát asi tři tisíce korun a měl být v chodu, jak se vyjádřil majitel, ale měl být odhlášený. To by nám nevadilo, neboť pro převoz šlo na auto pověsit jakékoliv značky a pak spoléhat na Boží prozřetelnost, která nás provede všemi nástrahami a úklady. Adam, jež v mém voze seděl na sedadle spolujezdce, si dopřál vtipnou hříčku:"Tak mě napadá, že dnešního dne budu sedět stále na pravém sedadle, ačkoliv budu řídit.", čímž narážel na to, že jeho potenciální další sedan měl být vyvezen do Anglie. V této chvíli jsme totiž stále spoléhali na to, že jím skutečně odjedeme, jak nám tvrdil jeho majitel.

První krize nastala v okamžiku, kdy jsme se přiblížili k Teplicím. Cesta, kterou jsem jezdil normálně, byla zatarasena a objížďka vedla mě nepříliš známými místy. Nedal jsem to na sobě samozřejmě znát, ačkoliv Adam zjevně znervózněl, když jsme již bezmála hodinu jezdili kolem Teplic a pořád se nemohli dostat do města. Nakonec se nám to přeci jen povedlo. Pokládal jsem to za klíčový úspěch a řídil vůz směrem k Benešovu náměstí, které jsem měl za potencionální centrum města, ze kterého bude nejlépe vydat se hledat majitele sedanu. Nedaleko od něj jsme také prvně rozvinuli mapu Teplic a Adam rozlepil tajnou obálku s adresou. Ulici jsme celkem rychle našli, ale až na místě jsme zjistili, že se jedná o jednu z nejproslulejších cikánských čtvrtí ve městě. V některých místech to mezi paneláky vypadalo jako po skončení války. Maličcí cikánci si hráli mezi odpadky, tlustí cikáni seděli na lavičkách a popíjeli lahváče a cikánky se mezi sebou halasně hádaly. Každá minuta v tomto prostředí mohla být poslední, takže nezbývalo, než rychle hledat majitele sedanu. Rychle jsem Adama varoval, že člověk bydlící v tomto prostředí nemůže být solidní obchodník, ale odjíždět s prázdnou se nám také nechtělo.

Uplynula další hodina ježdění po ulicích mezi paneláky a hledání adresy, kterou dal Adamovi majitel sedanu. Jevilo se to jako beznadějné, protože cedule s čísly domů byly zpravidla zdemolované, patrně proto, aby ten, kdo zde bude někoho hledat, měl svůj úkol maximálně ztížen. Domorodci nám pak na naše dotazy odpovídali nesouvisle a zřejmě s obavou, že jsme jakýsi policejní předvoj. Tak jsme se pořád točili v kruzích. Nakonec Adama napadlo zvednout telefon a zavolat na číslo, které dali k adrese. Rychle jsem Adama instruoval:"Řekni, že nejlepší bude, když se rovnou někde sejdeme... Třeba u Pikesu, u herny.", řekl jsem název místa, které tam zná nepochybně každý a u kterého jsme právě stáli. Adamův telefonický protějšek naštěstí přikývl.

Asi za dvacet minut se u herny zastavila modrá stodvacítka a někdo na nás houkl:"Já to tu nemam, musíme jet na zahradu." Tušil jsem problém, ale kývl jsem na Adama, že pojedeme. Rychle jsme roztlačili moje auto, které mělo v té době permanentní problém se zaoxidovanými svorkami akumulátoru, jež se projevoval nemožností nastartovat běžným způsobem, a sledovali jsme před námi jedoucí stodvacítku. Po dobře deseti kilometrech jsem začal ztrácet trpělivost a důvěru k člověku, jež jel před námi. Rovněž Adam znejistěl. Co teď? Kam nás vede? A co nás tam bude čekat? Když jsme dojeli na místo, kde škodovka před námi zastavila, daleko od vesnice, téměř uprostřed lesa, řekl mi Adam:"Zůstaň moment tu, radši nevypínej motor, já omrknu, o co jde, ať můžeme rychle ujet." Naštěstí za plotem opravdu stál sedan. 

Měl být pojízdný, ne? To byla moje první myšlenka, když jsem uviděl auto, na kterém chyběla většina plechů a ty které tam zůstaly byly notně odlehčeny rezem. Také kola chyběla a byla složena u kůlny. Majitel nám začal líčit skvělost tohoto vraku:"Je to auto, které mělo být vyvezeno do Anglie, ale mělo vadu laku, tak zůstalo tady, ale má pravostranné řízení." Pravostranné řízení působilo skutečně zajímavě, ale vadu laku, o které byla řeč jsme najít nemohli, protože na autě již žádný lak nebyl. Leč majitel byl neúprosný:"Tři tisíce, je k tomu i nová plachta, dám to jen vcelku."  Adam kolísal, ale já jsem zaujal nekompromisní postoj a přesvědčil jej. Adamovo konečné slovo bylo:"Ne." Chlápek byl rázem přístupnější. Cena se postupně snížila na tisíc korun, ale pravdou bylo, že tento vůz byl zadarmo drahý. S tím jsme se také s chlapíkem rozloučili a vrátili se do Teplic.

Adam byl trošku zamlklý. Zjevně byl zklamaný. Nedivil jsem se mu a tak jsme šli do cukrárny na kávičku, kde málem došlo k incidentu s jugoslávským majitelem podniku. Naštěstí jsem Adamovi stihl narychlo vysvětlit kdo ten pán je a že je v pořádku, když drží personál zkrátka. Přesto jsme se raději přesunuli do jedné z hospod na Benešově náměstí, kde mi Adam vyjevil, že kromě tohoto sedanu ví ještě o jedné možnosti akvizice: Byla by to opískovaná karoserie na sedan. Znělo to samozřejmě lákavě a tak jsme zavolali člověku, který ji nabízel. Leč cena, která byla v desítkách tisíc nás donutila hovor rychle ukončit.

Takže shrnuto, výlet se celkem vydařil, ale výsledek byl nulový. Vraceli jsme se až za tmy a dojeli bez jediného škobrtnutí.

Nahoru